Vliv rodičů na nás

30. června 2018 v 18:25 | Denia |  Na jazyku
V pěti letech veškerý náš život závisel na rodičích. V kolik hodin půjdeme spát, kdy budeme jíst, a kam pojedeme na prázdniny, to všechno za nás řešila maminka. V patnácti je věk, kdy si myslíme, že všechno zvládáme nejlépe sami, ale je tady pořád spousta záležitostí, které bez pomoci vyřešit nedokážeme.
V osmnácti nám patří svět díky své plnoletosti. Než pořádně vystřízlívíme, už je nám dvacet, a to už si tak nějak přestaneme uvědomovat, protože opravdu se začínáme stávat dospělými.


Jenže co když ani v tomto věku na nás rodiče nepřestanou tlačit v oblasti svých nároků? Co když se stále všechno odvíjí od toho, jakou mají zrovna náladu, nebo podle toho, co sami považují za spravné? Problém nastává pokaždé, když se názorové cesty rozcházejí, ale ještě větší problém číhá v rodičovské snaze ZAKÁZAT daný počin, či jakkoli projevit snahu o jeho zmaření.
Ambiciózní jedinci při nejmenším prásknou dveřmi a stejně si udělají po svém, ačkoli ví, že je to bude stát další večer strávený nad zbytečnou hádkou nebo následující týden tiché domácnosti. Nějak se s tím poperou, ale jak k tomu přistupují slabší potomci, kteří se i přes hranici svého věku nedokážou dostatečně projevit, a jednají v zoufalé snaze zavděčit se rodičům? Nejsou spokojeni s tím co, studují, s kým se stýkají, tím pádem ani se svým životem.

Lhát - provizorní řešení, někdy i na pět let
Ačkoli mnozí z vás tuto formu řešení považují spíše za pubertální, můžu vás ujistit, že se používá v hojném počtu i na vysokých školách, neboť stále platí pravidlo "Co oči nevidí, to srdce nebolí." U takové možnosti řešíte jen náhradní odpověď za tu pravdivou, a pak se musíte krotit, abyste se nepřeřekli. Jistě, z hlediska vztahu "rodič a potomek" je to špatně. Ale co když je to za cenu klidného vztahu mezi nimi? Divili byste se, kolik rozumných a velice vyspělých lidí zamlčuje například vztah, nebo se nezmíní o tom, kterou akci navštívili, popřípadě že si našli novou brigádu. Veškerý život je tedy jen a jen v naší režii, a v případném průseru se vymácháme sami. A to si myslím, by tak mělo v našich dvaceti být. No nemyslíte?

Jak na vás působí vaši rodiče? Říkáte jim bezprostředně všechno, nebo jsou věci, které si necháváte pro sebe?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Džejní Džejní | Web | 30. června 2018 v 22:16 | Reagovat

mozno som bola vzdy az prilis zavisla od rodicov a chcela im vyhoviet. a teraz, ked mam pocit, ze mi davaju volnost, stale sa snazim vycitit, co by sa im pacilo, keby som robila, a to robit. urcite im nehovorim vsetko, zatajovala som pred nimi zaciatok vztahu aj randenie cez Tinder a urcite som im nepovedala kopu veci, ktore som spravila a myslela som si, ze by pre ne vznikli nepokoje.
nemam pocit, ze by mi vyslovene nieco zakazovali, ale velakrat sa mi stalo, ze ma od niecoho odradili, pretoze mi zacali hovorit, aka je dana ved narocna a co vsetko obnasa. co sa mi samozrejme nepacilo a cim ma uplne znechutili, takze som sa na danu vec vykaslala.
urcite mam pocit, ze ani vo seku 22 rokov nemam kontrolu nad svojim zivotom, uz len preto, lebo som financne zavisla od rodicov a mam pocit povinnosti konat tak, aby aspon vacsina tych veci, ktore robim, zodpovedala ich ocakavaniam. myslim si, ze mi pri tom, ako velmi sa starali o to, aby som bola stastna a spokojna, zabudli dat emocnu vybavu na situacie, kedy sa mi nedari alebo kedy chcem skusit nieco nove, aj ked neviem, ako to dopadne a mozno robenie toho niecoho noveho nebude zrovna prechadzka ruzovou zahradou. preto sa velmi lahko vzdavam, ak sa mi zda nieco nad moje sily, lebo citim, ze rodicia su mojou zachrannou sietou a radsej sama odniekial odidem a vratim sa k nim, ako by som mala pohoriet.
neviem, ci moj prud myslienok vobec dava zmysel, ale mam pocit, ze moji rodicia ma proste dostatocne nepripravili na to, aby som dokazala celit vonkajsiemu svetu, a teraz odo mna ocakavaju, ze to bez tazkosti zvladnem, lebo su zvyknuti (a ja tiez), ze sa mi veci vacsinou daria.

2 Lucka Lucka | Web | 1. července 2018 v 10:39 | Reagovat

To je těžké. :-) Ale je to hezký čláenk k zamyšlení. Já jsem měla vždycky s rodiči vcelku otevřený a přátelský vztah, kdykoli jsem zalhala, nakonec se to většinou stejně provalilo a po čase jsem zjistila, že si rozumíme, jsou tolerantní a chápaví a já nemám důvod lhát, protože si ničemu nepomůžu. Určitě to závisí na člověku, někdo má vztahy špatné a proto je lhaní lepší řešení pro klid v domácnosti. U nás je to v pohodě, takže já nemusím lhát a zatajovat. Jinak je mi 24 a že bych byla nějak extra dospělá, to si taky tak nějak neumím připustit. :-D

3 Heaven Heaven | Web | 1. července 2018 v 11:13 | Reagovat

Myslím, že mám s rodiči celkem dobrý vztah, nic důležitého netajím, ale všechno jim neříkám, např. o svém blogu. Jsem na nich ještě pořád finančně závislá, i když už u nich nežiju, což si myslím, že je dobře, protože to našemu vztahu docela prospělo. Hlavně mamka má prostě jiný názor např. na uklízení, zatímco já nechci trávit celý víkend čištěním něčeho, co je čisté nebo uklízením skříně, ve které jsou 4 věci :D Když mi v něčem radí, buď je poslechnu nebo ne, záleží na tom, jak to vidím já - nakonec udělám to, co chci :D

4 Lucy Lucy | Web | 1. července 2018 v 12:22 | Reagovat

Zajímavý článek. :-)
Mně je teda 18 a taky mi ještě s něčím pomáhá mamka, ale to jsou takové věci, se kterýma jsem s v životě nesetkala. Např. ohledně soudu, protože můj otec na mě se*e..

Já měla vždy ( a mám ) s maminkou kamarádský vztah. Říkáme si všechno a můžeme se bavit o všem. Doslova. Jsem za to hrozně ráda! :)

5 nika nika | Web | 2. července 2018 v 20:09 | Reagovat

Já svojí mamce říkám úplně všechno. Jakože fakt všechno, až je to někdy zatraceně divný, ale lepší vztah už si vážně nedovedu představit. Díky tomu, v čem jsem byla vychovávaná, pro mě lež prostě není řešení.

Nejhorší pak ze strany rodičů je, když si prostřednictvím dítěte chtějí dokázat něco, co oni sami nedokázali. To je hrozný.

6 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 4. července 2018 v 10:37 | Reagovat

Neříkat všechno rodičům nepovažuju za lhaní a nepovažovala jsem ani ve dvaceti. Zkrátka tehdy, kdy jsem bydlela na koleji, byl život s rodiči doma, život bez rodičů na vysoké a každý z nich měl část, která se neprolínala a které do té druhé nic nebylo. Takže stejně jako jsem nepotřebovala vykládat spolužákům co doma, páč se jich to netýkalo, nepotřebovala jsem vykládat rodičům co na koleji, páč se jich to netýkalo. To je podle mě spíš budování samostatnosti. A navíc to fakt přispěje ke klidu. Ale u nás stejně nejvíc pomohlo právě to, že brzy sešlo z požadavků, aby se všechno dělalo tou "jedinou cestou, která je podle mě správná". No... i tak jsem doma lhala často, jen tak, kvůli klidu, aby se nemuselo nic vysvětlovat, aby se všechno přikrylo a byl pokoj. Lhát jsem se tak naučila dobře, a když je to něco nedůležitýho, fakt nestojí za to konflikt kvůli pravdivý hovadině.

7 petralibrary petralibrary | Web | 4. července 2018 v 21:37 | Reagovat

já jsem se vždycky svěřovala prostě hlavně mamce, říkám jí všechno a máme nádherný vztah bez komplikací. já chápu, že ne tohle všichni mají. ale znám to z okolí, kdo to takové nemá. chovají se ke svým rodičům tak nevděčně. já chápu, jak moc je štve například to, že je nikam nepustí nebo tak. ale oni to musí respektovat a pouštět jed na ostatní jim nepomůže. neposlouchat a zbytečně porušovat pravidla když ví, že se to pak zkazí. s mým tátou jsem to měla takhle těžké a musela jsem prostě.. se řídit pravidly. pak jsem o otce přišla a musím říct, že bych klidně tu určitou buzeraci na pár momentů vrátila. už ho totiž zpět nezískám.

8 neverbealone neverbealone | Web | 6. července 2018 v 18:24 | Reagovat

Mě osobně přijde úplná pitomost v dospělosti rodičům lhát v podstatě o čemkoliv .. jakmile jsem dospělá, je to můj život a můžu si dělat co chci. Jasně pokud se to rodičům nelíbí, tak mě pravděpodobně přestanou třeba finančně podporovat nebo se urazí/naštvou nebo něco, ale v tu chvíli si už já sama přece musím uvědomit, či mi to moje rozhodnutí za to tedy stojí nebo ne.

S mamkou jsem v pubertě asi jako každý hodně bojovala, ale teď máme výborný vztah, kdy jí říkám skoro všechno a protože chodím na vejšku na druhé straně republiky, tak si žiju podle svého a ona to bere. Je to celé o respektu. Pokud tam není, tak je bohužel něco špatně.

9 Simix Simix | Web | 6. července 2018 v 20:28 | Reagovat

Je mi dvacet. Rodiče na mě nemají skoro žádné nároky, ale je to tím, že u nich nebydlím. Bydlím u prarodičů a ti nároky mají. Dřív mívali rodiče, ačkoli jsme byli ještě malí, menší a bylo to celkem jasné. Prarodiče neměli, ale najednou za nás převzali zodpovědnost oni a nároky mají, i když jsme se sourozencem již starší. Na mě méně, protože jsem starší a přece jen mi je dvacet, ale pořád to tam je. Však je to na jednu stranu i jasné.
Kolikrát jsem slýchala... "Jsi už dospělá, přece"... od ostatních, ale kolikrát jsem si prarodiče nechtěla rozhádat a přistupovala jsem na to, co žádali. Už jsem věděla, jak je to nepříjemné, pokud jsem tak neudělala a možná i víc, než u rodičů. Poslední dobou si ale víc prosazuji svůj názor. V tomhle tom byl bratr vždy o něco napřed. Mají ho za toho, co odporuje :D
Napsala jsi to hezky. Zmínila jsi ty, co si jdou za svým i přes ty hádky a ti, co se spíše podřídí. Vystihla jsi to :D
Jakmile je člověk na vysoké, na koleji či bytě, je přeci jen plno věcí v jeho rukách :)
Pěkný článek i blog :)

10 Barbara Barbara | E-mail | Web | 7. července 2018 v 16:48 | Reagovat

Bude mi dvacet jedna a tak trochu vliv mamka na mě má. Snažím se, když jsem před pár měsíci chtěla jet někam zapařit, tak jsem se ptala. Přeci jen stále s mamkou žiji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama