Červen 2018

Vliv rodičů na nás

30. června 2018 v 18:25 | Denia |  Na jazyku
V pěti letech veškerý náš život závisel na rodičích. V kolik hodin půjdeme spát, kdy budeme jíst, a kam pojedeme na prázdniny, to všechno za nás řešila maminka. V patnácti je věk, kdy si myslíme, že všechno zvládáme nejlépe sami, ale je tady pořád spousta záležitostí, které bez pomoci vyřešit nedokážeme.
V osmnácti nám patří svět díky své plnoletosti. Než pořádně vystřízlívíme, už je nám dvacet, a to už si tak nějak přestaneme uvědomovat, protože opravdu se začínáme stávat dospělými.


Jenže co když ani v tomto věku na nás rodiče nepřestanou tlačit v oblasti svých nároků? Co když se stále všechno odvíjí od toho, jakou mají zrovna náladu, nebo podle toho, co sami považují za spravné? Problém nastává pokaždé, když se názorové cesty rozcházejí, ale ještě větší problém číhá v rodičovské snaze ZAKÁZAT daný počin, či jakkoli projevit snahu o jeho zmaření.
Ambiciózní jedinci při nejmenším prásknou dveřmi a stejně si udělají po svém, ačkoli ví, že je to bude stát další večer strávený nad zbytečnou hádkou nebo následující týden tiché domácnosti. Nějak se s tím poperou, ale jak k tomu přistupují slabší potomci, kteří se i přes hranici svého věku nedokážou dostatečně projevit, a jednají v zoufalé snaze zavděčit se rodičům? Nejsou spokojeni s tím co, studují, s kým se stýkají, tím pádem ani se svým životem.

Lhát - provizorní řešení, někdy i na pět let
Ačkoli mnozí z vás tuto formu řešení považují spíše za pubertální, můžu vás ujistit, že se používá v hojném počtu i na vysokých školách, neboť stále platí pravidlo "Co oči nevidí, to srdce nebolí." U takové možnosti řešíte jen náhradní odpověď za tu pravdivou, a pak se musíte krotit, abyste se nepřeřekli. Jistě, z hlediska vztahu "rodič a potomek" je to špatně. Ale co když je to za cenu klidného vztahu mezi nimi? Divili byste se, kolik rozumných a velice vyspělých lidí zamlčuje například vztah, nebo se nezmíní o tom, kterou akci navštívili, popřípadě že si našli novou brigádu. Veškerý život je tedy jen a jen v naší režii, a v případném průseru se vymácháme sami. A to si myslím, by tak mělo v našich dvaceti být. No nemyslíte?

Jak na vás působí vaši rodiče? Říkáte jim bezprostředně všechno, nebo jsou věci, které si necháváte pro sebe?

Terapie sdílením

24. června 2018 v 10:14 | Denia |  Svět knih a filmů
Před dvěma dny jsem oslavila své 20. narození(ny). Předcházela tomu naše velká malá oslava s brněnskými kočkami v ulicích, které tak rády procházíme a na náměstích, kde tak rády posedáváme, s vínem v ruce a taky v krvi. Nepřestává mě překvapovat, jak mě dokáže pohltit atmosféra pouliční hudby a davu lidí,kteří podobně jako my posedávají se svými kamarády, a nechají se do ní vtáhnout.

S holkama oceňujem kvalitní humor. Miluju Petra Soukupa, který svými slovními hříčkami i básničkami dostává Instagram, a taky EsteraJosefinu, které vydaly svou první knihu Terapie sdílením, a právě tu jsem od mých blizoučkých dostala. Prosmála jsem se celou cestu osobákem z Ostravy do Frýdku, a i teď kdykoli ji otevřu, musím se smát znovu.
Pokud někdo z Vás neví, oč tu běží, celá kniha je tvořena print screeny zpráv, které lidé posílají svým partnerům za účelem rozchodu, tzv. #rozchodovevety, nebo věty jiného smyslu. Autorky poukazují na typické fráze "Nechci Ti ubližovat, Je to mnou, Ty za to nemůžeš.", které jsou vlastně tak ohrané, až se stávají vtipnými. Sdílením těchto tradičních vět se stalo jakousi formou terapie, neboť smích léčí, a to i v případě, že se smějeme věcem, nad kterými jsme dříve plakali.

Jednotlivé print screeny jsou rozděleny do jednotlivých částí, hastagů - např. část #miluj, #tadruha nebo třeba #jednaveta. Knížka je doplněna trefnými fotografiemi, a úryvky z textů a dopisů navíc. Ačkoli jste celou knížku přelouskali za několik minut, věřte, že se k ní velmi rádi ,s úsměvem na rtech vrátíte.

A co vy, už jste ji měli někdo v ruce? :)


Já nebo ty?

14. června 2018 v 10:51 | Denia |  Myšlenka a názor
Nebyla bych to já, kdybych ve svém životě úplně zazdila partnerské vztahy, ačkoli jsem stále sama. Po rozchodu člověk stále vzpomíná, možná lituje, proklíná, a když už si myslí, že je z toho venku, s někým se seznámí, ale pak vědomě srovnává, a večer brečí do polštáře, že už není možné se nikdy zamilovat. Pokud jste stále v této fázi, zřejmě ještě nenastal čas balance.

Ale s jistotou vám můžu říct, že po určitém čase se ve vás něco zlomí. A není to tím, že byste potkali muže svých snů, či budoucího manžela. Ale zkrátka si večer lehnete do postele, začnete o něm uvažovat, a přemýšlet o tom, jaký opravdu je. Jako tenkrát před první láskou, možná trochu realističtěji, ale je to tam zpátky - už nesrovnáváte.
Když to potom stejně nakonec neklapne, je normální svěsit hlavu a být smutný, ale vaše myšlenky už nehledají cestu zpět do minulosti. A myslím, že teprve potom jste z toho s jistotou venku.
U někoho možná pár měsíců, půl rok, a u jiných lidí třeba i rok a půl, dva roky. Láska je možná trochu jako rakovina, a tak nemůžeme čekat, že se z ní vyléčíme za týden.

Ale o tom jsem tak úplně dneska nechtěla mluvit. V poslední době jsem totiž přemýšlela nad tím, kolik sympatických lidí, jak v Brně, tak tady u nás na severu potkávám. Přesně tak, jen potkávám. Většinou to skončí úsměvem, nanejvýš pozdravem.
Jistě, když někoho potkáte jednou v životě, asi za ním hned nepoběžíte. (Ale občas si říkám, kolik potenciálních partnerů jsem už za svůj život potkala?)


Lidé se potkávají pravidelně. Usmívají se na sebe v autobuse, potkávají se v supermarketech nebo v zájmových kroužcích. Ale nic neřeknou. Ženy netrpělivě čekají, až za nimi přijde On. Je to přece chlap. Jenže co když už si ty ženy neuvědomí, že ony jsou těmi dominantními, a hledaji do vztahu člověka, který bude spíše pod jejím vlivem než naopak? Kdo potom se má ozvat dřív? Kluk, který bojuje se stydlivostí, nebo holka, která jí má na rozdávání?

Když jsme se na toto téma bavily s moji nejbližší, řekla mi, že některé věci se dějou. Třeba to, že někoho potkáváte. Ale je to jen nabídka osudu, a zbytek už je na vás.
Kdyby vám před očima někdo mával tisícovkou, dívali byste se jen, nebo byste se jí snažili chytit?

A jaký pohled na to máte vy, holky? :)

Jaké bylo jaro

9. června 2018 v 15:27 | Denia |  Na jazyku
Je to jako čtvrt století, kdy jsem naposledy napsala něco na blog. Během té doby se dělo tolik významných událostí, které tak nějak zasáhly do mého dosavadního žití, a tak jsem zapomněla i psát, a nějak jsem ani nenalézala motivaci.
V prvé řadě se moje o sedm let starší sestra vdala, a stala se paní. Člověk si do té doby ani neuvědomí, kolik práce, stresu, radostí i slz dojetí stojí ruku v ruce se svatbou. Rozhodně to však stálo za to, a považuju tento zážitek zatím za nejvíc emociální.

Další událostí s husí kůži na zádech byl Brněnský majáles. Hudbu miluju, ale jít průvodem ze Svoboďáku až na Výstaviště s Mandrage za svitu slunce, a s fajn lidma, to je opravdu něco spešl.
Mezitím i potom jsem stihla projít brněnské ulice s foťákem v ruce, jindy zas s flaškou vína. Před týdnem nás hezké počasí vylákalo na Prygl, a téhož dne jsme ještě s jedním kamarádem vyrazili v noci do ulic s kytarou v ruce. Zakotvili jsme na Jakubském náměstí, a možná to bylo úplňkem, že se naše skupinka rozrostla asi na dvacet neznámých lidí, a nebyli jsme ani potahováni za rušení nočního klidu.


Zkouškové zatím plynulo hladce, a čeká mě poslední (opět nejtěžší) zkouška. Jsem jediná, pro koho je učení v tom krásném počasí tak trýznivé?
Ke konci měsíce oslavím dvacetiny, a můžu jen děkovat, jakým způsobem můj život právě plyne, neboť už dlouho jsem nebyla tak moc spokojená. A není to tím, že by mi všechno vycházelo úplně na jedničku, protože pořád se sem tam objevují překážky. Nepovedený zápočet, rozhořčení nebo hádka. Ale jsem to já, kdo se bez výčitek obklopí lidmi, kteří nezavolají jen když něco potřebují. Naučila jsem se říkat ne, ale taky se občas překonat, i když jsem sebevíc unavená. Pořád mám občas trochu problém držet jazyk za zuby, nebo nebýt tak moc zklamaná, když mi něco nevyjde.
Chtěla jsem se naučit copywriting, ale zjistila jsem, že jsem tak úplně nepochopila podstatu. Krom jednoho článku jsem ty další na téma průmyslových počítačů nezvládla. Nevěděla jsem, jak psát o něčem, o čem nevím zhola nic. A tak jsem s touhle potenciální brigádou skončila.
Namísto toho jsem se naučila sednout si v parku sama s knížkou, zrovna když nikdo nemá čas. A ten čas, váš vlastní je natolik cenný, že bychom ho neměli brát jen jako nevyhnutelnou tíseň, ale jako chvilku, kdy posloucháte jen sami sebe a své myšlenky.

Snad se máte podobně :)