Srpen 2017

Posuňme se dál

26. srpna 2017 v 17:57 | Denia |  Na jazyku
Mé předlouhé prázdniny pozvolna končí, a já se s tím odcházejícím létem nějak němůžu vyrovnat. Období, kdy se tvoří ostré podzimní kontrasty a večerní chlad proniká do kostí, jsme zas nuceni obléct si teplé ponožky a někdy i župan.
Díky za dnešní návrat léta!

Ač jsem očekávala šok někdy v druhé polovině srpna, že už se nevrátím na gympl a mezi své, nějak se to rozhořčení nedostavilo, protože o většině z mých spolužáků jsem po matuře už neslyšela. A když jsem se s nimi zkusila spojit, odpovědí se mi dostalo strohých. Marně jsem hledala střípky našeho čtyřletého "soužití".


A přesně v té době jsem si udělala v hlavě pořádek a konečně odstranila ty, co za to nestáli. Od září už mě s nimi nebudou spojovat společné zdi jedné třídy, nebudu s nimi chodit na výlety, akce, ani nic podobného. Kdekoho by z toho píchlo u srdce, že ty časy jsou pryč. Časy sladkého naivního dospívání, kdy jsme brečeli smíchy, někdy ze smutku nebo zoufalství. Všichni jsme tak nějak prožívali období duševních zvratů, prvních lásek a prvních problémů, třeba i zdravotních. Jenže ty časy jsou pryč, a já jsem v posledním půlroce cítila, že s nimi jsou pryč i ti lidé, které jsem znala. Nebo jsem alespoň myslela, že je znám. Zájem vystřídala lhostejnost a namísto úsměvu vidím odvrácené pohledy.
A nevím, co se stalo. Jako bychom představovali střípky minulosti, s nimiž už nechtějí mít nic společného, neboť je čeká vysluněná budoucnost. Vysoká škola, nový život. A hlavně, noví lidé. Možná lepší lidé, než jsme byli my.
A tak na tom všem považuju smutné jen to, že někteří lidé odhazují staré známé do kouta, jelikož jim zevšedněli, jako hračky, nebo kousky oblečení, jež vyšly z módy.

Víc v celém článku ->


Na jihu Moravy

6. srpna 2017 v 16:17 | Denia |  Fotografie
Když jsem poprvé dopodrobna ve třech dnech projížděla a procházela kraj zalitý sluncem, lemovaný vinicemi, opatřen nádhernými památkami, jsem si jistá, že jsem se do této země zamilovala.
Před odjezdem jsem se strachovala, že všechno to krásné, co jsem dosud viděla jen ve filmech, bude po příjezdu lehkým zklamáním. Ale bylo to ještě krásnější, než jsem si představovala.
Jižní Morava bude pravděpodobně mou dovolenkou i v budoucích letech, zřejmě láskou na celý život.

Jistě to všichni znáte, když navštěvujete nová místa plní očekávání. Když jsme s našima v předchozích letech zdolávali vrcholky hor - Šumavu, Krkonoše, Jizerské hory nebo České Švýcarsko, snad u všech jsem byla nadmíru spokojená. Jenže tentokrát to bylo něco docela jiného. Euforie, a pocity, které ani nedokážu popsat mě letos provázely ještě s větším důrazem než obvykle. Češi se neustále honí do ciziny, a přitom ani netuší, jaké krásy skýtá naše země.

Nakonec jsme zůstali jen tři dny, ale vrátila bych se hned.
Ubytovaní jsme byli v krásném hotelu Maroli v Mikulově, snad jen neskutečné vedro na pokoji bylo přičinou našeho o den dřívějšího odjezdu. Samotné centrum města bylo odsud vzdáleno 10 minut, tudíž jen 1,2 km od zámku Mikulov. Samozřejmě jsem s sebou všude tahala foťák a pokusím se vám tu nádheru přiblížit alespoň pomocí fotek, když už nebudu moct vystihnout tu nádhernou a ničím nenahraditelnou atmosféru a vůni vinných sklípků.