Červen 2017

Instastories vs Realita

26. června 2017 v 10:53 | Denia |  Myšlenka a názor
Kdo by neznal funkci přidávání příběhů na Instagram? Fotky, videa, boomerang či živé vysílaní je pro některé uživatele součástí každého dne. Statusy na facebooku utichly a nahradily jej stovky nových příběhů s popisky. Ačkoli messenger zůstává chatovacím pojítkem, hodně z nás si oblíbilo posílání zpráv přes direkt právě na Instagramu. Ale o tom dneska nechci mluvit.

K tomuto článku mě přivedla Džejní, když mi v komentářích napsala, jak se člověk cítí, když zrovna musí být doma, učit se nebo zkrátka kamarádi nemají čas. Myslím, že s tímhle problémem se setkal každý z nás. "Díky" Instagramu však často můžeme nabývat pocitu, že náš život je nezajímavý. Vždyť přece všichni ostatní zrovna slaví, výletují nebo válí špeka na Francouzské riviéře. A my? Jsme zavření doma, protože počasí stojí za houby. Jediné, co můžeme postnout, je jídlo, které sice vypadá na oko delikátně, ale už nikdo se nedozví, že se nedá jíst.



Brzká rána

17. června 2017 v 15:13 | Denia |  Na jazyku
S údivem zjišťuju, že už to je měsíc, co jsem odmaturovala.
Na Experimentální biologii mě vzali, a stejnak jsem ten nevděčný neřád, co by chtěl raděj do Brna a zkusit si život na vlastní pěst. Smiřuju se s tím, že veterinář ze mě prostě nebude a to Brno se vzdaluje rychleji než dvouhodinová cesta po dálnici. Uvidíme.
Ačkoli všude slýchávám, jak si život řídíme sami, stále cítím vibrace osudu a fakt, že některé věci prostě ovlivnit nejde, proto se snažím brát všechno takové, jaké to je a život je hned krásnější nebo snad snesitelnější.

Léto mě už pohltilo do svých spárů, třebaže ještě stále nemáme napuštěný bazén a broskvová sezóna je v nedohlednu. Už jsem třikrát vyjela k vodě, stihla se opálit a ani jednou vykoupat. Zahájila jsem sezonu snídaní venku a dlouhé ponocování u láhve vína a karet, s dekou a svítilnou v mobilu, jelikož nám venku schází světlo.

Pořád moc nevím, co s tak obrovským množstvím času budu celé prázdniny dělat. Plány přicházejí většinou ze dne na den, a já nějak cítím, že je postupně vyčerpávám a měla bych se začít snažit sama, ačkoli ta spontánnost je fantastická.

Při úterní velkolepé ukázce vycházejícího slunce z okna auta jsem si uvědomila, jak kouzelná ta rána jsou a zároveň, jaké kouzlo mají dálnice v tak brzkou denní dobu. Uvědomila jsem si, že na cestách jsem často nacházela příběhy a uchovala jsem si ten obrázek do skrytu duše, abych si jej mohla ještě několikrát vybavit. O půl čtvrté ráno nevstávám často, možná proto tuhle dobu vidím jako mysteriózní, byť pracující člověk by ji možná navždy zrušil.
Přesto mi tahle chladná rána připomínají začátky plné nadějí, neboť každý den může přinést něco neočekávaného.
Řekla jsem si, že zkusím zase něco napsat. A díky takovému ránu jsem přesvědčená, že do toho dám všechno kouzelné, spontánní i nostalgické.

Dneska je jeden z těch typických dnů, kdy bych zalezla do postele, pustila si Harryho Pottera a ládovala se, možná bych pak usnula a ožila až večer na pár kol Autobusu(karet), čekala bych na slunce a nestihla využít čas, který se mi naskýtá. Možná ale právě tyhle dny si zasluhují odpočinek do dalších dní. Doufám, že si užíváte červen!