Květen 2017

Maličkostmi k velkým věcem

21. května 2017 v 10:33 | Denia |  Na jazyku
Na pár chvilek jsem přestala přemýšlet a užívala si chvil takových, jaké jsou ve skutečnosti. Bez myšlenek na minulost nebo na další den. Nejenže jsem se cítila v těch chvílích opravdu bezstarostně, ale cítila jsem se šťastná. Obklopila jsem se lidmi, které miluji a oni obklopili na oplátku mě. Uvědomila jsem si, že ty chvíle jsou v životě opravdu důležité. Nejen to trávit čas s upřímnými lidmi, ale vnímat zázrak daného okamžiku. A nejde to pořád, ale když už se to podaří, stojí to za to.

Maturitu jsem zvládla, a to dobré se vrátilo.
Toho stresu bylo tolik, a o slzách ani nemluvím. Bála jsem se, že opět selžu jak tomu bylo u přijímaček na gympl, v autoškole. Že to bude pokračováním zlého, co se mi v posledním roce a půl přihodilo. Na své optimistické straně jsem si řekla, že pokud to zvládnu, prolomím tu hranici neúspěchu a budu moci říct sama sobě, až se mi zase něco nepovede, že je to vyvážená miska vah a já nejsem jenom dole.

Vlastně jsem si tahala samé dobré otázky, ale možná to byla jen odměna za mé úsilí a docela vytrvalé učení během posledních měsíců. Světe, div se, pokud se nepletu, možná to bude i vyznamenání na maturitním vysvědčení!
Teď mám fůru volného času, ale zatím jsme se stihli jen opít a vyspat se. Ještě mě čekají přijímačky na VŠ, a bylo by fajn aspoň jedny zvádnout úspěšně, protože nechci tam, kam mě už přijali. Nemám velké plány, abych si je nezakřikla a
ty hlavní se mi už splnily.
Těším se, až s Jonášem prolezem všechny kouty vesnice, až nasednu na kolo a někam vyrazím. Těším se na slíbený gyros se ségrou, slunce na tváři a v duši ten spokojený pocit, doufám, setrvá po celé dlouhé prázdniny. A taky se těším na to Chardonnay a milion věcí, které se zdají být maličkostmi.
Díky všem, kteří mi drželi palce!


Každá vteřina života

8. května 2017 v 10:26 | Denia |  Myšlenka a názor
V posledních několika bádaní a rozmýšlení se nad tajemnostmi lidského života, které uskutečňuji buď ve svých osamělých chvilkách, nebo ve společnosti kamarádek(y), jsem se posunula zase o něco výš. Nebo mám aspoň ten pocit.
A víte, občas jako každé holce, mně je v té samotě taky smutno. Jenže když se někdo objeví, spolu s ním vidím ta negativa. Mám strach, že má svoboda zmizí a budu muset všechno přizpůsobit jemu. Bylo mi řečeno, že jsem paranoidní. Že je blbost někoho nepustit do okolí mého bydliště. Že to tak dělají jen psi. A ne že by nějak zvlášť šlo o místo poblíž mého bydliště. Já jednoduše nechci k sobě nikoho poutat. A nechci se pro nikoho měnit.

Není tomu tak dávno, kdy jsem se neustále k někomu poutala já sama. Nevěřila jsem ve svůj vlastní život a dny, které jsem trávila sama, mi působily přítěž. Ne že bych se neměla ráda, jen jsem nedokázala využít čas sama se sebou. Ač jsem šla, kam jsem šla, neuměla jsem si užívat sama. Neuměla jsem se radovat. Neustále jsem se těšila domů, nebo na další den, až ho znova uvidím. Jenže takový vztah není o vzlétání, ale o těžké kleci.

Dlouho jsem nedokázala pochopit, co mi tím ostatní chtějí říct. Ztrácela jsem smysl pro humor (ne že bych nějaký měla, ale někteří zřejmě měli ten dojem), měnila jsem plány, kašlala jsem na lidi, kteří mě mají rádi. Jen a jen pro jednoho člověka. Ztrácí se tedy nalezením nové lásky, všechna ta stará? A ztrácí se i láska k nám samotným?
A proč se někteří lidé vzdávají svých snů, když padnou do vztahu? Proč se izolují od společnosti, a proč už je netěší věci, které dřív dělali sami?

Myslím, že tou chvilkou pro sebe, by měla být každá vteřina našeho života. A nemyslím to sobecky.
Ale pokud už něco pro druhé děláme, měli bychom cítit uvnitř sebe, že nám to přináší nějaký pocit, a že do toho dáváme kus sebe. Ale nezaprodáváme se.