Červen 2016

Jak být šťastný

29. června 2016 v 14:19 | Denia |  Myšlenka a názor
Tenhle článek jsem měla příliš dlouho rozepsaný, abych v něm pokračovala, a tak jsem jednoduše začala znovu.
Poslední dobou jsem se totiž zamýšlela nad tím, co se v mém nitru změnilo, že jsem začala brát určité věci jinak.
Co se ve mně zlomilo, abych byla víc v duševní pohodě - nikoli laxní, ale dá se říct vyrovnanější. A přece stále zmatená v otázkách týkajících se života. Možná jsem přestala řešit budoucnost, nechala se pohltit létem a chutí vína na jazyku.

Přestala jsem se zaobírat věcmi, o kterých jsem si myslela, že je dokážu změnit silou vůle a tím obrovským úsilím jsem málem zničila samu sebe. Tenkrát jsem totiž vybírala pouze z jedné vymyšlené možnosti, přikládajíc jí co největší naděje. A když jsem to pak nezvládla, bylo to pro mě neuvěřitelné zklamání.
Když jsem pak měla znovu šanci projevit svůj názor, neudělala jsem to. Protože už nějak nebylo, co říct. Odnesl to čas a mé Já už se k žádné z těch hloupých lží nechtělo vracet. Nebylo to hned, ale tím jsem pochopila, že jsem zase o kus dál.

Minulý týden jsem se svou a dvěma dalšími třídami strávila krásný čas na cykloturistickém kurze. Desítky kiláků na kole, horko, voda a bezpočet flašek ukrývajících se v pokojích penzionu. Všechny ty dny i neprospané noci se staly jednou úžasnou školní akcí, na kterou hned tak někdo nezapomene, pokud se teda moc nena**bal :D.

Když teď končím třeťák, moc mi nedochází, že za rok už možná budu někde jinde, stejně jako před rokem by mě nenapadlo, o kolik moc se změní můj tehdejší život. Přemýšlela jsem o tom tolikrát. Není vůbec zvláštností, že jsem to všechno začala chápat trochu jinak. Přistihla jsem se, že nemyslím na to, co bude zítra, a možná to je podstatou cesty ke štěstí. A nejde to pořád, a nejde to hned. Ale když se to člověk naučí kompenzovat, má z části vyhráno :).


Čas

5. června 2016 v 15:39 | Denia |  Na jazyku
Maturity skončily a zatímco absolventi jásají, my třeťáci, kteří si váleli šunky bezmála téměř tři týdny už teď nabýváme pocitu, že poněkud nestíháme. Ostatně.. který blázen by dobrovolně otvíral učebnice, když všechno kolem připomínalo bezstarostné léto. Seděla jsem u řeky a přemítala o tom, jak budu v té nervyberoucí lavici sedět příští rok a jak se to vlastně všechno naučím. Flegmaticky si ale zopakuju, že mám ještě fůru času.

V těch několika dnech, kdy jsem měla čas jen sama na sebe, jsem si užívala tak bezvadně, že bych si to přehrála ještě jednou znova. Občas jsem něco upekla, s Jonášem jsme zas prolezli vesnici křížem krážem, začala jsem si všímat dopravních značek na silnici, neboť i já jsem se stala žákem autoškoly. A hlavně jsem si neskutečně odpočinula. Nebyla to únava ze zdolaného vrcholu, kdy vás bolí nohy a klíží se vám oči.
Byla to únava, z které člověk nemůže spát, nic ho nebaví, protože nějak ztratil chuť do života a i snahu ji najít zpátky.
Začala jsem zase víc mluvit, usmívat se a poslouchat Abbu.

Uvědomila jsem si, že čas je opravdu drahocenný a dokáže zázraky, pokud mu svěříte svou trpělivost.
Využívám příležitostí všedního dne, a žiju pro úsměv z maličkostí. Nevím, jak to celé skončí, a upřímně už mě nějak přestalo bavit řešit budoucnost, neboť když jsem ji dřív řešila, přehlížela jsem škodlivé prvky tehdejší skutečnosti.