Září 2015

Jak jde září

21. září 2015 v 9:50 | Denia |  Na jazyku
Podobně jako před rokem přbližně stejnou dobou se mě chytila nějaká ta chřipka a donutila mě přese obrovskou únavu navštívit blog. Možná nebýt jí zase bych to psaní odložila na neurčito.

Avšak pocitů mám tenhle podzim až moc. Jenže tu nostalgii nějak neumím popsat a neumím vyjádřit ani to, jak se svět změnil (opět a zase).
Krom brzkého vstávání a hromadících se úkolů a písemek v diáři, které už dneškem odkládám na pozdější termín, je září podle mě opravdu krásný měsíc.

Samozřejmě když jsem dříve mluvila o nostalgii, neznamená, že sem tam neprojdu jednou ze svých nejhorších nálad čiré nechuti k životu a touze setrvat v zabředlé minulosti předchozích let. To pak mým bezduchým větám beze smyslu nerozumí ani V. ani kdokoli jiný.
V tom lepším případě protancuju celý večer na Tančírně a bojím se, že mě máma doma donutí k dechové zkoušce, což by znamenalo domácí vězení nejméně do mých osmnácti.

Jinak se mám fajn a zítra třeba už ne. Takhle to se mnou je. V určitých věcech jsem se vlastně vůbec nezměnila.
A co vy, jak prožíváte podzim? :)


Tak je to tu zas, aspoň že teda sedíme vzadu

1. září 2015 v 15:42 | Denia |  Na jazyku
V pět hodin ráno při cestě do koupelny, pak zpátky do pokoje a při malování mám spoustu argumentů. Chce se mi je napsat a možná by to byl vcelku povedený článek, a tak se snažím pár těch slovních spojení zapamatovat do odpoledne.
Ale to se mi samozřejmě nepovede. Rána mě ale samy o sobě fascinujou víc jak večery.

Vycházím z domu v šest a cestou poloprázdným vlakem sleduju vycházející paprsky slunce, což je celkem romantika, kdybych teda nevěděla, kam jedu.

Ve stánku pekařství hned naproti nádra si koupím meruňkový šáteček a těším se, až ho do sebe naláduju, i když si slibuju, že až o hodinu později. Nerozmažu si přece rtěnku ještě před vstupem do školy.
Hned nato se otočím a jdu tou samou cestou. Kolem nádraží však už jenom projdu, když spatřím N. - kamarádku a spolusedící. Přišla o pět minut dřív, což je jenom dobře. V krátké sukni, tílku a džisce ne že by mi bylo chladno, ale nějak nemám ráda čekání.

Je špatný, že se mi každý krok rozepíná kabelka, jak je narvaná k prasknutí. Je to dost k vzteku, tak prostě vezmu ten blbej šáteček a začnu ho jíst. Stejně jsem umírala hlady, a bůhví, jestli bych do té školy vůbec došla.

Cestou prohodíme s N. pár vět, než vejdeme do mekáče. V tuhle hodinu tam jsou snad jen dva zákazníci, ale toho jsem si nevšímala. Mou pozornost si zasloužilo kafe. Já vím, tohle ráno už druhé, ale nutno podotknout, že to první jsem nevypila ani z půlky, netřeba se o něm ani zmiňovat.
Než dojdeme do školy, začíná být na 1.září nezvykle horko a před školou už pořádně fofrujem, jelikož jsme zjistily, že škola už je nějakou dobu otevřená, byť je něco před sedmou, když vcházíme do třídy. Ta je naštěstí na tom samým místě.

Před rokem jsem se zmiňovala o svém zaspání hned na první den školy. Což nebyl zrovna dobrý start. Letos raděj o hodinu dřív, ať nemusíme hřát to pos*aný místo v předních lavicích.
A stálo to za to.
Ještě pořád se dalo vybírat. Obsadili jsem nakonec poslední lavici u dveří. Já sedím blíž ke dveřím. A před náma kámoši, s kterýma se bavíme nejvíc.
Doufám, že nebudem litovat.

No a tak to dneska začlo.
Zas 10 měsíců šrumec. Ale bůhví, že to nebudem zas tak přehánět. S tím učením, samozřejmě, se vším ostatním určitě.

Jaký jste měli vy první školní den? :)