Jaké je to mé životní poslání?

10. března 2015 v 23:01 | Denia |  Myšlenka a názor
Nevím, jestli je to podnebím, stresem nebo nějakou konstelací hvězd, ale poslední dobou mě tak znechucuje společnost lidí, že bych vraždila za každou pro mě (opravdu častou) nemístnou poznámku, slovo či dokonce citoslovce.
Nechci se tady vypisovat ze svých šíleně špatných pocitů a že narozdíl od října, kdy jsem kvetla jako třešeň na jaře, v březnu bych zatahovala závěsy a uložila se ke spánku, dokud to "něco" nepřejde.

Krom toho, že bych zřejmě potřebovala nějaký sport - něco jako tenis nebo aspoň pořádný badminton s lidma, který to uměj a vycvičili by mě výš, aby to za něco stálo. Víte, já nejsem typ, co by dodržoval přesná pravidla a jsem tak trochu free. Možná ve všech oblastech až nezdravě.

Upřímně, nemám ani tucha, co bych v životě chtěla dělat. Hlavně něco dělat, protože myslím, že mojim posláním nebude činnost mozkem. A jistěže umím blábolit do vyschnutí hrdla, ale poslední dobou jsou ty moje filosofický kecy zamknutý někde uvnitř a já nějak nemám potřebu je vytahovat zpátky. Né proto, že by se mi nechtělo, ale proto, že to nikoho nezajímá. A je i možná dobře žít víc na zemi než v tom věčným "co kdyby".
Ale myslím, že to každýmu dojde dřív nebo později. Záleží na tom, jak dlouho budete věřit všemu, co si umanete.

Asi mluvím teďkom dost o sobě, ale já v šestnácti měla takový zlom, že jsem úplně jinde než před rokem a vlastně se vůbec nedivím, že jsem tu změnu trochu neustála vzhledem k mým aktuálním náladám.

A nechci nikomu kazit iluze. Zřejmě tiše závidím lidem, kteří si jdou za svým cílem. Nepřestávají polevovat a nakonec se jim to buď podaří nebo ne. Mým největším problémem je, že neznám cestu. Tudíž nemůžu zrychlovat, ale pořád váhám, zda jdu dobře, občas se vrátím a jindy zůstanu stát.

Asi není hloupost myslet si, že někteří lidé se narodili s talentem pro určitou věc, v té se zdokonalují a v jejich závěrečné vznikne umělecké dílo všeho, čeho dosáhli.
Takové osoby, podle mého názoru, mají pevnou vůli a hlavně výdrž.

Vždyť jste určitě všichni slyšeli podobné povídání typu: ,,No, ta naše dcera chtěla být vždycky doktorka!" A nakonec zmíněná opravdu nosí bílý plášť a páře pacientům břicha.

Nemyslím si, že takoví to mají v životě jednodušší. Třeba nenalézají smysl ve věcech, ve kterých máme my ostatní jasno od začátku svého žití.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rose Tascher Rose Tascher | Web | 14. března 2015 v 14:02 | Reagovat

Jsi ještě dost mladá na to, aby jsi přesně věděla, co chceš .. život ti to časem ukáže, neboj :)
Já jsem chtěla být asi 16 let veterinářka :D pak jsem se zamilovala do historie, tak jsem předpokladala, že skončím jako učitelka dějepisu..
A teď? Už třetím rokem studuji archeologii a jsem naprosto spokojená :))

2 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 14. března 2015 v 14:11 | Reagovat

V našem víc jak mladém věku je někdy těžké poznat jakoukoliv cestu. Chápu, že si ještě nejsi jistá, to je v pořádku, stejně jako tisíce dalších.
Ale i jeden člověk může změnit svět, a stačí mu kolikrát i pouhý jeden nápad. I když některé věci v životě máme společné a měli bychom se nad nimi aspoň zamyslet všichni.
Mnozí z nás měnili svou cestu skoro každý den, někteří z nás to v dospívání měli chuť vzdát a kolikrát se i přidat k těm, co mají život za sebou. Chce-li člověk mít v životě nějaký směr a smysl, nestačí k tomu jen "být prostě šťastný".

3 steel32 & darthnellr steel32 & darthnellr | Web | 3. dubna 2015 v 20:04 | Reagovat

tyjo, mluv nám o poslání a talentu :DD obojí nás asi naprosto minulo :D někdo by to měl určovat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama