Březen 2015

Jaké je to mé životní poslání?

10. března 2015 v 23:01 | Denia |  Myšlenka a názor
Nevím, jestli je to podnebím, stresem nebo nějakou konstelací hvězd, ale poslední dobou mě tak znechucuje společnost lidí, že bych vraždila za každou pro mě (opravdu častou) nemístnou poznámku, slovo či dokonce citoslovce.
Nechci se tady vypisovat ze svých šíleně špatných pocitů a že narozdíl od října, kdy jsem kvetla jako třešeň na jaře, v březnu bych zatahovala závěsy a uložila se ke spánku, dokud to "něco" nepřejde.

Krom toho, že bych zřejmě potřebovala nějaký sport - něco jako tenis nebo aspoň pořádný badminton s lidma, který to uměj a vycvičili by mě výš, aby to za něco stálo. Víte, já nejsem typ, co by dodržoval přesná pravidla a jsem tak trochu free. Možná ve všech oblastech až nezdravě.

Upřímně, nemám ani tucha, co bych v životě chtěla dělat. Hlavně něco dělat, protože myslím, že mojim posláním nebude činnost mozkem. A jistěže umím blábolit do vyschnutí hrdla, ale poslední dobou jsou ty moje filosofický kecy zamknutý někde uvnitř a já nějak nemám potřebu je vytahovat zpátky. Né proto, že by se mi nechtělo, ale proto, že to nikoho nezajímá. A je i možná dobře žít víc na zemi než v tom věčným "co kdyby".
Ale myslím, že to každýmu dojde dřív nebo později. Záleží na tom, jak dlouho budete věřit všemu, co si umanete.

Asi mluvím teďkom dost o sobě, ale já v šestnácti měla takový zlom, že jsem úplně jinde než před rokem a vlastně se vůbec nedivím, že jsem tu změnu trochu neustála vzhledem k mým aktuálním náladám.

A nechci nikomu kazit iluze. Zřejmě tiše závidím lidem, kteří si jdou za svým cílem. Nepřestávají polevovat a nakonec se jim to buď podaří nebo ne. Mým největším problémem je, že neznám cestu. Tudíž nemůžu zrychlovat, ale pořád váhám, zda jdu dobře, občas se vrátím a jindy zůstanu stát.

Asi není hloupost myslet si, že někteří lidé se narodili s talentem pro určitou věc, v té se zdokonalují a v jejich závěrečné vznikne umělecké dílo všeho, čeho dosáhli.
Takové osoby, podle mého názoru, mají pevnou vůli a hlavně výdrž.

Vždyť jste určitě všichni slyšeli podobné povídání typu: ,,No, ta naše dcera chtěla být vždycky doktorka!" A nakonec zmíněná opravdu nosí bílý plášť a páře pacientům břicha.

Nemyslím si, že takoví to mají v životě jednodušší. Třeba nenalézají smysl ve věcech, ve kterých máme my ostatní jasno od začátku svého žití.

Máš mě ještě rád/a?

5. března 2015 v 15:28 | Denia |  Myšlenka a názor
Před pár týdny - možná ani to ne, jen mám špatnou orientaci v čase - jsem se ve škole po opravdu dlouhé době nenudila.
Jakožto studenti druhého ročníku nás už poněkolikáté navštívila organizace Renarkon a tentokrát nebylo něco jako přednáška alá Neberte drogy nebo jakou ochranu použít při pohlavním styku, ale o sexualitě a vše kolem ní.
Nejvíce mě zaujala otázka několika lidí v naší třídě. A to - jak vlastně berou vztah kluci a jak holky?

Pokud chce někdo tvrdit, že holky jsou zasněné naivky, jež čekají na sexouše v nablýskaném fáru, který by je dovedl k orgasmu ještě rychleji než Christian Grey, nejdřív zkusíme věnovat pozornost mužským - a neříkejte, že ne - barevným představám. Chtějí holku, která musí umět vařit, měla by být krásná, ale jen ne vyzývavá! Hlavně panebože aby nebyla frigidní a její přítel by pro ni měl být na prvním místě, třebaže sám požaduje volnost a nezávaznost.

Od toho dne jsem nad celou besedou přemýšlela nesčetněkrát a vůbec mě nepřekvapuje, že něco takového nám naservírovali až ve druhém ročníku, protože dřív bychom to nejspíš nebyli schopni pochopit.
A stejně jsme asi ještě pořád dost mladí, protože si život idealizujeme podle sebe a ne podle toho, jaký skutečně je.

Možná by jen stačilo pochopit, že vlastně vůbec nezáleží, jestli má ten Někdo modrý oči nebo má 180cenťáků a ne 190. Ale počítá s tím, že s vámi zestárne a nejsou to jen prázdná slova. Je to něco, co bere za jistý druh samozřejmosti.



Probuďte přírodu, zima mě nebaví!

2. března 2015 v 12:20 | Denia |  Fotografie
Jestli je něco lepšího než neděle, kdy jdu spát s vědomím, že druhý den nevstávám, tak potom je to ten další den ráno. Z postele mě před desátou nikdo nedostane, protože už z recese v pondělí nebudu vstávat brzy, když nemusím.

Dva dny předem trávím v přírodě, doufajíc, že hledáčkem najdu několik známek brzkého jara. A nemůžu tvrdit, že bych nenašla, ale je jich pramálo a skřípající větve v poryvu silné vichřice mi trochu kazí iluze.

Můj kažodenní život je teď docela živý, narozdíl od dřívějška a stejně se už začíná podobat lehkému stereotypu. Ale to se tak stává, když určitý děje opakujem. Taky nemám moc klidu. Přes den se rozčiluju nad pitomostma a v noci se budím vlivem svojeho hlasitého mluvení ze spaní a nevím, jak ten svůj neklid odstranit.