Říjen 2014

Houf lidí a různý pocity

26. října 2014 v 14:09 | Denia
Budu psát typicky a zároveň trochu jinak, protože tenhle článek skrz ztráty píšu už podruhé ._. Štěstím snad každého puberťáka je začlenit se mezi ostatní. Ačkoli chcete vybočovat z řady a jít si svou vlastní cestou, vždycky oceníte, že může být někdo, kdo jde s vámi a jistým způsobem vás dokáže obdivovat.

V pátek jsme zakončili první část našich tanečních, tedy půlkolonou. Byla to jedna z největší best akcí doposud a určitě na ni nikdy nezapomenu.
Zvládli jsme to a znalecky přehlíželi přešlapy v nohách, které se občas objevily. Hlavně s úsměvem.

Neskutečná euforie. Hopsáme, řvem texty známých písniček a máme se nejlíp, jak to jde. Všichni spolu a tak nějak propojeni. Nemusíte mít v sobě šestnáct půlek a někdo taky jo, známe se, že ano. A stejně jsme si tak nějak blíž, necháváme se pohltit atmosférou. Při hledání ideálního obrazu, jenž by se podobal americkým filmům, jsme už ten svůj konečně našli. A je ještě lepší, protože je náš.

Potřebujem víc pochopení a objetí, aby nám bylo rozuměno. Jeden se směje a druhý potichu smutní nad tím, co mohlo být jinak, protože jeho představy se rozcházejí s realitou. Nic neříká, ale když se ho zeptáte, vidíte výraz údivu možná i poděkování, že svoje pocity může říct nahlas. A vy ho třeba chápete, protože tyhle situace jste dřív zažili.

Nemluvím jen o sobě. Mluvím o celé populaci mladých a možná se mi povedlo dostat se do pravého jádra věci.

Hledáme lásku a když jí najdem, je nám všechno ostatní jedno. Žijem pro tyhle okamžiky a snažíme se je udržet co nejdéle v sobě. A i když se občas všechno bortí, máme na co vzpomínat, na co se těšit.

V pátek jsem začala nově. A je to změna. Fakt že jo, asi mi srdce zas buší rychleji a usmívám se častěji, než je zvykem. A právě proto. Asi to skoro neřeším, tím je to krásnější.

Žijte dobře a nebraňte se tomu, co přichází. Nejdůležitější je přijmout, a pak můžete dávat.



Myšlenky jako podzimní vichřice i jako pohlazení sluncem

10. října 2014 v 21:58 | Denia |  Na jazyku
Nevím proč, ale už od dětství má podzim něco do sebe. Vzbuzuje ve mně jakési kouzlo. Právě proto dneska budu psát nejen o všeobecných rutinách, ale o všem, co mi přijde na mysl.

Barevné listí, pavučinky a ostré slunce. V tomhle období většinou prožívám nostalgii. Vzpomínám na časy sbírání kaštanů a pouštění draků.
Když ráno stojím na peroně, kouří se mi od pusy a koukám, jak ospalé je sluníčko na podzimní obloze, lituju, že zrovna nejsem sama jen s foťákem.

S postupem času vzpomínám na loňský podzim tak nějak dobře, byť jsem procházela jednu chybu za druhou. Byť jsem se za ten rok změnila, hlavně tedy v myšlenkových pochodech. A uvědomuju si, že jsem dokonce odpustila. Nejen těm, kteří mi možná něvědomě ublížili, ale hlavně sama sobě. A když se vidím v zrcadle, už si obvykle nic nevyčítám.

Jenže teď... teď svět umírá. Nechci tady šířit negativní kecy o sebevraždách, katastrofálních neštěstích nebo nemocech. Upřímně.. mám strach z eboly a je mi špatně při pomyšlení, že by se sem, do naší malé zemičky dostala. Lidi si poslední dobou stěžují a ne že ne. I já u sebe to tak cítím.
Tohle je, doufejme, pouze varování, že může být hůř.
Přála bych si, aby si to lidé uvědomili a trošku pozměnili svůj přístup ke svému okolí. Vždyť život je krásný, jenže jedinec to neovlivní.

Přála bych si, aby tento rok skončil a začal nový, lepší. A pokud nezačne ten další dobře, tak chci dobu, kdy ano. Vím, že pokud chceš žít, musíš zažít jak to dobré, tak i to špatné. Ale stejně se misky vah někdy převažují.

Každým rokem se stávám někým jiným, vystupuju do vyššího levelu a mé překážky rostou na obtížnosti.
Miluju svoje vzpomínky, záchvěvy a pocity. Tenkrát jsem vnímala život jako umění. Stejně tak lásku. Nedokázala jsem pochopit, proč se berou dlouholetí kamarádi. Myslela jsem, že když potkám pravou lásku, bude mi tak hlasitě bušit srdce, že to uslyší a všechno se rázem promění v snový ráj.
Je to něco jako vzpomínky z minulých životů nebo to, co bylo předtím. A každým rokem to víc a víc zapomínáme. Uvědomujeme si, že v tomhle světě musíme žít tady a teď. Kdo ví, třeba předtím bylo něco jiného. Jenže určité situace a výkyvy atmosfér ve mně vzbuzují emoce, které se naprosto vylučují s realitou. Možná je tento život jen stadiem a pokud se to všechno spojí dohromady, může vzniknout něco úžasného.

Nový člen v rodině

4. října 2014 v 16:29 | Denia |  Zvířata
Nedávno se mi několikrát zdály takové typy snů, že jsem často ve snáři vyčetla nového přírůstka do rodiny. Doma jsme tak nahlas uvažovali, komu známému by se mohlo miminko narodit. A ono se potom stalo, že jsme si jedno zamluvili. Seběhlo se to všechno tak najednou. Ještě minulý pátek jsem netušila, že v pondělí pojedeme 150 kiláků pro nového člena rodiny.


Jmenuje se Jonáš. Má dlouhé uši a spoustu rošťáckých úmyslů.
Podzim se stal veselejším.
A najednou se necítím tak sama. Děkuji.