Srpen 2014

Milujem volné pátky

29. srpna 2014 v 20:46 | Denia |  Na jazyku
Tak milánkové, poslední pořádně volný prázdninový pátek je za náma. Pro některé znějící pesimisticky, pro druhé optimisticky, ale je to pouhá realita :D.
Spát dneska do půl jedenáctý byla povinnost a nedělat nic zbytečného taktéž.

Počasí bylo víc než fajn. Teplo a sluníčko mi v rozlehlých polích tolik přípomínaly poslední radosti léta. A vítr v opuštěných lesích zase to děsivé, co se letos událo.
Když teď otevřu okno, je překvapivě docela teplo a cítím vůni posečené trávy. Najednou mi to je líto. Že léto končí a já nebyla schopná být s ním spokojená. Možná, že to ani nešlo, možná se jenom vymlouvám a je to jen ve mně.

Nešetřím na cole ani na sladkostech, třebaže jsem zjistila, že jsem přes prázdniny přibrala :D. Z brzkého vstávání se mi už teď zvedá kufr a štve mě, že jsem až teď zamilovala do seriálu Sex ve městě. Bohužel se vysílá až pozdějc večer, takže začátkem školy mi tyhle pohody skončí.

Jak si žijete vy poslední víkend před začátkem školního šílenství?

Krom toho... už jsem vám říkala, že se začínám děsit tanečních?

Červená, můj soukromý symbol

26. srpna 2014 v 15:37 | Denia |  Na jazyku
Dlouho jsem téma Škola nějak odkládala, protože všude na blozích jsem se s ním setkala už aspoň desetkrát. Ale o čem psát, než o aktuálním tématu týkající se nás všech?
Poslední týden už probíhá, venku zima jak v říjnu, prší a večer to zdaleka nevoní létem, co si budem povídat.
Prázdniny byly nic moc. Stihla jsem několik věcí, jež vůbec nemůžu zařadit do mých tradičních.
  • Začnu tím, že jsem zhlédla celou sérii seriálu ani ne za týden. Přitom já seriály vůbec nesleduju pravidelně, natož 5 dílů za den.
  • Stejně tak filmy. Na kolik jsme se jich s Týnkou mrkli?
  • Uklízení. Jsem vůběc v pořádku? Ve skříni, nad skříní, pod postelí, ve školních věcech, botách. Prostě snad ve všem, že už nemám co dělat.
  • Tenhle bod už nepatří tak do netradičních věcí. To, že zpracuju 2 litry coly za 2-3 dny, žádná novinka.
  • A... těším se do školy. Potřebuju něco dělat. Ne jenom uklízet a čumět na filmy, sem tam se někam projet na kole.
Takže tak nějak. A to ještě zdaleka není všechno. Ale soráč, abych si opakovala učivo z minulého roku, zas tak mimo nejsem :D.



O rok starší

23. srpna 2014 v 12:29 | Denia
23.8. To je datum vzniku Malého kousku nebe. Tenkrát jsem to datum považovala za to nejlepší v létě, později se ukázalo, že to byl jen začátek špatné zkušenosti. Jednu chvíli jsem dokonce přemýšlela, že se přestěhuju jinam, na jinou doménu, že změním všechno. Ale k čemu by to bylo? Životem prochází spousta špatných událostí a věcí, které vás poskvrňují. Musela bych měnit co půl roku, každou chvíli.
Důležité je, že se cítím jinak já. Nic víc.

Pokud byste zabloudili dál do starších stránek blogu, vedla jsem ho jinak. Teď se cítím jako naprosto normální pubertální blogerka, co píše o svých radostech i strastech svého drzého žití. Mluví sprostě, na druhou stranu se chce cítit jako princezna, no vyznejte se :D.

Hah, píšu víc o sobě než o blogu, možná to zčásti beru jako svoje vlastní narozky, protože si myslím, že v září - druhý podzim můžu zase začít znova. Blog zůstává. Opravdový kamarád. Uklidnění. A nějaká ta pýcha, když se mi povede článek.

Děkuju všem, že to tady navštěvujete, píšete komentáře, protože to všechno mě žene kupředu :).

Blogovací povinnosti aneb TAG

21. srpna 2014 v 13:40 | Denia
Nejdřív ze všeho bych vám všem chtěla poděkovat za komentáře. Vůbec mě nemrzí, že jsem blog za ten rok změnila do trošku jiného směru než jaký byl v té době, kdy byl založen :).

Abych pravdu řekla, po celých dnech nedělám nic jiného, než sedím u kompu, pročítám blogy, načerpávám inspiraci na nový článek (až se budu chtít rozčílit, napíšu něco o vlastenectví), a taky pozor! Koukám na 5-6 dílů Dokonalého světa denně :D. Nevím, co to do mě vjelo, já seriály nikdy nesledovala :D.

K věci.. Em mě nominovala na tag. Letí to všudemožně na blozích, takže si říkám, proč ne? Navíc je to klasická forma řetezce, čili jakási ta komunikace mezi blogery apod.
Kdo ještě nepřestal číst, pokračujte v celém článku! :)

~¤~
->

Raz za čas v hlavním městě

19. srpna 2014 v 12:00 | Denia |  Fotografie
Jak vyplývá z názvu článku, tohle léto jsem asi po třech letech zase navštívila hlavní město vzdálené asi 400 kiláků od našeho kraje.
Stačí jen přehlédnout únavnou cestu vlakem, vstoupit na Staroměstské náměstí a nechat se pohltit davem. Víc cizinců než Čechů je tady pro mě krapet zklamáním. Zároveň nechci působit jako rasista, ale když na mých sto fotkách je na každé druhé Vietnamec, už si tu připadám jak v jiném kraji.

Když jsem byla malá a jeli jsme do Prahy poprvé, mým cílem bylo potkat někoho známého, někoho, koho jsem viděla v televizi. Tahle "tradice" ustoupila do pozadí, ale stejně jsem letos pokládala za vítězství, když jsem na ulici zahlédla herce Jana Přeučila s manželkou.




Spánek, jídlo a chtíč zahnat všechny špatnosti

15. srpna 2014 v 20:59 | Denia |  Na jazyku
Konečně zaznamenávám v tomhle domě trochu klidu a ticha! Nejradši bych v tomto nicnedělání alá nikdonenídoma zůstala až do konce prázdnin. Mít tak trochu obrácený režim je přesně můj styl.
S Týnkou jsme zas vyrazily po nějaké době pěšourem na fotomisi, zčásti taky plánovaný útěk před hlídaním rozmazleného děcka a zčásti zapomenout na všechny ty špatný věci.
Krom toho se cpem všelijakýma dobrotama, vařili jsme kukuřici a koukáme na tolik filmů jak žádné léto. Včera Sex ve městě 2, Rodinná dovolená a jiná neštěstí (R.I.P. Robinu Williamsovi), dneska pro změnu zapínáme českou komedii Jak se krotí krokodýli, jabadubingo.
A já furt doufám, že mi ty padající hvězdy z úterního večera přinesou to, co chci.





V prázdnu nic není

12. srpna 2014 v 21:45 | Denia
Můžete utíkat před zármutkem, kam chcete a jak douho, stejně si vás nakonec najde.Tak si říkám, jestli bych neměla založit novou rubriku "na srdci", protože některé zpovědi jsou mým pouhým žvástem. Některé pak dřu ze srdce.
Psala jsem vám o divném létu. Zvrhlo se v to nejsmutnější období, doslova summertime sadness.

Umřel nám pes. Bylo mu sedmnáct, jen o rok víc než mně. Ani si nedokážete představit, jak moc jsem si na něj zvykla. My všichni. A teď prázdné nic. Mrtvé ticho. A když vidím otevřená vrátka, na okamžik čekám, že se v nich objeví. Na tu setinu vteřiny se ve mně ozve povinnost je zavřít, aby neutekl. Slyším ho, když je otevřené okno. Pořád, i když tu není. Mám pocit, že už se necítím úplně jako doma, že pořád něco chybí, ačkoli žil venku. Byl to pes, ale člen rodiny bezesporu.
Je mi smutno.

Do toho všeho jsme měli domluvené hlídání sestřenky. Šestiletého děcka, které vás nenechá na pokoji ani dobu, kdy jdete na záchod. Jednu noc v létě jí vždycky milosrdně věnuju, protože vím, že se na to těší. Já jsem pak vždycky druhý den mrtvá, ráno vařím kafe a dospávám, kdy se dá. Dneska jsme ji vzali na výlet. Pomohlo to nám všem, odreagovat se. Večer zas vidím ubrečenou mamku.

...Splnila jsem si svůj tajný sen. Jít fotit při krásném západu slunce. Fotky vzešly pěkné, ale ten večer, ten den už bych v životě nikdy nevrátila. Všechno, na co jsem se těšila, mě zklamalo. Některé věci (ty, o nichž jsem vám okrajově psala) vzdávám. Nemám sílu je řešit.


Chci zpátky svou chuť do života

8. srpna 2014 v 12:43 | Denia |  Na jazyku
Nepřítomně zírám do prázdného pole pro text. Nevím, o čem psát, když se v mým životě neděje momentálně nic zajímavýho. Včera jsem celý den naprosto proflákala, a když už jsem se rozhodla s Týnkou (ségra) na kolo, tak nám v půli cesty začalo zase.. už po nesčetněkrát v tomhle blbým létu chcát.
V tom nijakém dni jsem vypila litr coly (co jiného bych taky dělala,že), a taky se ještě stihla vytočit po rozhovoru s máti.
To ostatně vždycky, když jí řeknu, že chci někam jít (samozřejmě bez ní).


Ta záležitost s druhými šancemi jakoby umřela. Ticho. Nic víc. Tak trochu cejtím, že to ticho, to nic - dělá schválně. Že chce, abych se tak cítila, protože to ví. Anebo možná neví, že mám pořád.. pořád ráda. Možná mi jen dává čas na rozmyšlenou po našem posledním psaní.

Dneska jsem ještě mrtvá. Válení se v posteli do jedenácti je libový, ale tak trochu provokativní pro paňmámu :D, která v tu samou dobu vstávala po noční šichtě.
Měla bych se odprostit od tohodle stereotypu a začít něco dělat. Zase fotit, ale nemám inspiraci, nebo udělat změť krátkých videí, jak jsem si slibovala před prázdninama. Něco, co by mi vrátilo chuť do života.

To je štýl, chápeš

6. srpna 2014 v 22:50 | Denia |  Na jazyku
Krom toho, že mám v hlavě ještě větší guláš než předtím, depka přetrvává, že se mi DOKONCE ani psát nechce. Nezmůžu se na víc, než na celý den proflákat, pak se přežrat, že je mi blbě a ještě si postý stěžovat, jak divný prázdniny tohle jsou.

Dny, kdy jsem nepřidávala, se mi vlastně nejvíc chtělo psát, ale ty dva dny jsem věnovala nakupování. No jo, mám konečně konversky, které jsem tak usilovně sháněla, a taky sluneční brýle, ve kterých když mě viděla moje rodinka, neodpustili si nějakou tu poznámku s hrozně pobaveným úsměvem, chtít po nich názor někdy.. Celoodpolední lezení ve velkým obchoďáku mě uspokojí jen tehdá, když si koupím to, co fakt hrozně chci. A stejně mě to stojí množství energie a nervů.
Taky jsme se se ségrou shodly, že na nás nákupní střediska jako je Karolina, působí tak nějak snobsky. Ne že by se nám tam nelíbilo, prostě jenom ten pocit, chápete :D.



Přemýšlím teď víc, než je zdrávo, protože se nemůžu rozhodnout nad záležistostí, táhnoucí se už od zimy. Asi proto jak debil poslouchám furt a tu samou písničku.
Všechno už mi to leze na mozek. A já nevím, jestli mě tahle nálada neovlivňuje v rozhodování pro mě důležitých věcí. Asi se zas připravuju na prohru, když rozdávám druhý šance, aspoň tu jednu. Ale o tom asi ten život je, a já momentálně nějak přijímám jen jednu možnost. Není to z promarněnosti, že nemám do čeho píchnout. Je to něco, čemu už jsem jednou věřila, a když to nerisknu, nic neztratím - žádný kousek sebe, ale taky nic nezískám.
Hah, moc dobře vím, že nevíte, o čem to tady celou dobu melu, ale nevadí, já si to v sobě aspoň urovnám.
Anebo asi ne.

Tenhle výtlem je stáhnutý z instáče. Kdo chcete, sledujte, taky budu :D. (Vlevo v menu odkaz)

17:17

3. srpna 2014 v 17:17 | Denia |  Na jazyku
Díkybohu se už necítím jak v říjnu. Znáte to, vyleze sluníčko a člověk se KONEČNĚ pořádně vyspí. Dneska se v mém snu nějakým zázrakem objevilo jméno "Christian Grey" (pro nevědoucí, hlavní postava 50Shades of grey). bohužel bez pointy :(. Nechci nic zakřiknout, ale mám takový dojem, že lapač snů nad mou postelí byl spíš zkázou pro mé snění. Takže skončil v popelnici, sorráč mým 70 kačkám.

Momentálně jsou u nás všichni doma, což je trochu na otravu, protože člověk nemá tolik soukromí a klidu, jaký by si zrovna přál, takže nemůžu mluvit o nějak zvlášť klidné neděli. I když neděle nemám ráda tak ani tak.
Že si lezem na nervy a že je to už docela nechutný stereotyp všeho dění. Samože si tady nestěžuju na prázdniny, ty za to nemůžou, to jenom tak trochu osud, náhody a já nevim co ještě.

Včera KONEČNĚ s mojou spolusedící. Takový ty bestkámošky, co si to nepřiznávají srdíčkama, ale hajzlovskýma přezdívkama, kdykoli bez rozpaků říct si natvrdo svůj názor.

Zrcadlovku jsem s sebou neměla a večer vypověděla službu baterka, takže tentokrát jenom mobilem.


Alone večerní projížďka jako důsledek toho, že už se doma jaksi dost serem, možná taky proto, že v mým životě něco dost schází. A když už jsme u toho, ten borec, o kterém jsem se zmínila jen tak v meziřeči, mi milostivě po třech dnech na smsku stručně odpověděl na fb. Nikdy bych nevěřila, že takové hovadiny budu psát na blog, ale mám takové nutkání dokázat, že není všechno tak ok, jak možná vypadá.

Prvního

1. srpna 2014 v 18:30 | Denia |  Na jazyku
Včera jsem říkala, že mám špatnej den. Tak dnešek je, přátelé, úplně katastrofální. Mimochodem už tenhle článek píšu podruhé z vlastní blbosti -_-.
O půl druhý ráno jsem asi probudila celý barák, protože se nad mojí postelí svíjel had. Jakože ve snu, jenže já pištěla jako o život a zdrhala do máminy ložnice. Chudák, si myslela, že je někde poblíž zloděj. Já pak do čtyř nemohla ze strachu spát, ale kamarád na chatu se obětoval, a i když jsem ho přesvědčovala, ať už padá do postele, čekal, dokud jsem to sama neukončila. Milé :3.

Stejnak jsem dneska unavená a moje nálada je ještě horší. To jsme se tak vypravily se ségrou s foťákem, hlavním záběrem v objektivu jsem byla já, ale asi to nebyl zrovna nejlepší nápad.

Co se týče pohledu, o kterém jsem vám včera říkala... Schránku vybral tatík :D a já tak mohla jen něco stručně žblebtnout o odesílateli, který na mě sere vzhledem k jeho ignoraci zpráv.

Těším se na sluníčko. Ale pokud se to nezlepší, budu považovat tyhle prázdniny jak nikdá blbý.