Červenec 2014

Catgroove

31. července 2014 v 17:59 | Denia |  Na jazyku
Nejradši bych všechno kolem sebe proměnila v něco jiného. Nejenom design, jenž mi nějak není po chuti, ale i nástěnku, způsob naukládání věcí v mým bordelu.
Dnešek nestál za nic, nic prospěšného jsem nestihla, nic dobrého pro mě. Ani se mi nechce. Ve schránce mi leží pohled, který nemůžu ani vytáhnout, protože nemám klíče a už samotný fakt, že mi píše další kluk, nechtějte vidět výraz mojí máti. Stačilo naposledy a už tak je těžké vysvětlit, že se jedná o kamarády. Jakože fakt kamarády. Jenže tenhle kamarád byl předtím uvnitř mojí hlavy něco víc než kamarád. Je to složitý. A já se cpu čokoládovýma bonbonama, bolí mě záda a jsem nervózní a tak nějak mimo. Na konci dne začínám litovat, že jsem nevystrčila paty z baráku a nevzala s sebou foťák. Jenže dřív jsem byla líná a najednou je večer.

Krom toho mě sere tisíc dalších věcí, zdají se mi ptákoviny o kreténech a půlka prázdnin je v pejru. A když se zdá, že by se mohlo blýskat na lepší časy, tak zas ujede vlak.

Mimochodem, už jsem viděla trailer na 50Shades of Grey a teda upoutávka vypadá krutě, i když myslím, že oproti knížce to bude nic. Možná? Můžu si nechat zajít chuť, na veřejný porno mě do 18 nepustí, takže buď se stanu pirátem nebo to prostě vydržím a až pak se stanu pirátem :D. Je tady někdo, kdo tu trilogii četl, čte?

PS:Ten název článku je song od Parova Stelara, nechtělo se mi přemýšlet, tak jsem tam šupla tenhle nadpis naprosto boží písničky, která vás zvedne ze židle. Teda, aspoň mě zvedla.


Slunce pořád za zády a neměnit směr

28. července 2014 v 21:50 | Denia |  Fotografie
Vůně jehličnanů. Slunce a únava z túr. Jenom ve čtvrtek pršelo. A než zapadlo slunce, trvalo hrozně dlouho. Týden v horách vyšel podle očekávání.

Udělala jsem pro vás takový výcuc fotek, ať máte představu, jak fotím, když není moc času. Přístroj jsem držela v ruce jenom já, popř. tatík s předem nastaveným automatem, takže se tam objevuju zřídka, ale aspoň jsem se vyhnula někdy ne zrovna příjemným momentkám, znáte to :D. Zato na Sněžce mě oslovil jeden pán s kompaktem, zda bych nebyla tak hodná a nevyfotila ho s jeho drahou polovičkou. Největší sranda byla, že o sekundu, co jsem mu foťák vrátila, se ozval druhý pán, s nímž jsme stáli dvě hodiny frontu na lanovku a se slovy, že tomu rozumím mi vrazil do ruky Canon. Je možný, že teď na mě budou nadávat ještě do další dovolené :D.

Aspoň po sté prohlašuju, že psaní je moje soukromá terapie. Ani polovinu žvástů nezveřejním, jen si tak tiše ničím nerušená zaplňuju stránky Wordu. Nemusím poslouchat pro mě občas dost kritický názory z druhé strany nebo jen němé přikyvování, jež leze na mozek tak i tak.

Ale abych neplnila blog samýma chytrýma nesmyslama, kdy možná působím jako robot, jenž sem tam publikuje přehled o počasí, nemůžu říct, že se mám skvěle. Je to takový průměr s lehkou depkou. Líp, jindy hůř. Někdy nijak a v tu chvíli je to úplně nejhorší. Nevím, jestli je to tak všehno úplně mnou, i když moje sarkastické poznámky a podrážděnost samozřejmě nesou vinu, takže ano, asi jsem rozmazlený fracek, ale když něco slíbím, tak to aspoň dodržím.

Abych se nenudila, po dnešní návštěvě zubaře tam pádím za týden znova, ale už mě to ani nesere. Prostě to beru jako součást a navíc panizubařka je v pohodě ženská, takže to není už zas tolik na zdechlinu. Navíc se cestou protáhnu rossmanem (mám docela úchylku na laky na nehty) a taky se ukážu mezi lidma.



~¤~

Jsem moc unavená, abych stručně shrnula název článku.. nebo líná

17. července 2014 v 18:32 | Denia |  Na jazyku
Je to zvláštní, ale zařekla jsem se, že tyhle prázdniny určitě přečtu snad jen jeden díl Harryho Pottera, ani ho nedočtu a ono jsem přece jenom v knihovně našla knížku právě pro mě. Dopisy lásky od polské spisovatelky Marii Nurowské zní děsně zaláskovaně, ale ve skutečnosti jsem občas u něj uvažovala, zda láska vůbec existuje. Nebudu vám tady vypisovat příběh ani hlavní postavy, snad jen, že děj začíná v druhé světové válce a končí v říjnu 1968 posledním dopisem jedné židovské děvky s mnoha hříchy přetrvávajícími i po smutné minulosti.

Krom toho, že už jsem jednou chtěla přidat nějaký článek, byl čas a docela i nálada, ale hlavně ne klid. Náš barák se teď otřásá dováděním dvou dětí - mladší rok a nějaký ten měsíc, starší šest. Když už dokončuju větu, zaznívá otázka z druhé strany a já najednou nevím, co jsem chtěla sdělit vám.

Moc nemám o čem psát.
Uvědomuju si, jak moc jsem vypadla ze svého dřívějšího bytí do sladkého stereotypu prázdnin, kdy mám čas jen na sebe.
Psala bych o mužích, jak krásní jsou, když malinko zestárnou. Psala bych o lásce jako vy na svých webech, ale nerozumím jí. Připadám si ještě tak trochu dítě, když koukám na věci z obrovské výšky tak, že mám pouze představu, jak doopravdy vypadají. Psala bych o lidské bezohlednosti, které je všude moc a nikdy není dost na to, abychom si nestěžovali.
Psala bych o čemkoli, o čem byste četli, ale nějak nemám inspiraci, zase tak trochu zmatek v hlavě a ticho v duši.

PS: Děkuji za komentáře! :)


Proč tak podivné léto zdá se mi?

14. července 2014 v 22:58 | Denia |  Na jazyku
Nevím, jestli jsem sama, co si tohle myslí, ale letos je to všechno nějaký divný. Možná až přehnaně emotivní. Tím pádem když se mám skvěle, mám se dvojnásobně skvěle, a když mám depku (ano, mami, vím, jsem mladá, ale i mladí mají ten tvůj splín), tak pořádnou.
Asi to ovlivňuje počasí, protože ani jeden den nemůže být bez deště. Nebýt toho tepla, tak už si připadám jak v polovině září.

Vlastně jsem od léta nic nečekala. Jezdím na kole, chodím ven, fotím a tak nějak žiju. Nic extra, ale užívám si to. Alespoň ten chabý kontakt s pár kámošema tam je, i když od začátku prázdnin žádná sláva. A jelikož jsem dál od města, byť jen kousek, je to všechno složitější.
Se ségrou si sem tam lezem na nervy, ale jsou to takové letní spršky, které přijdou a zas hned zmizí sotva se ozve dobře známý zvuk míchání karet nebo oblíbená věta "pojď něco podniknout."


Jaký pohled máte na letošní léto vy?

Kristýnka

13. července 2014 v 21:33 | Denia |  Fotografie
Povídat o celém tomhle chystaném nedělním odpoledni by bylo na dlouho. Stačí jen říct, že fotky mě mile překvapily a slunce svítilo až dokonce naší fotografické výpravy.
A dokonce dnešek beru jako opravdový úspěch, protože moje sestra byla obvykle nespokojená s většinou snímků, které jsme doposud pořídily. Dnes jí však oči svítily nadšením a zjistila, že rozcuchaná afina pod vlivem silného větru je vlastně maličkost.



Apokalypsa a králík z klobouku

12. července 2014 v 17:35 | Denia |  Na jazyku
Přijde mi naprosto potrhlý psát jen tak o ničem a ještě potrhlejší nepsat, když je teď ta návštěvnost zase o něco vyšší. Zítra chcem jít se ségrou fotit, respektive já, protože ona je přes tyhle věci naprostá lama. Když jí řeknu, aby zaostřila na mě, tak jsem samozřejmě já ta rozmázlá a pozadí ostré jak nevim co. Občas vážně o nervy.

Včera jsme si ke kartám vybraly docela ožehavé téma ohledně feťáků, bezdomovců a všech těch špatných věcí v tomhle světě. Vlastně to vzniklo z toho, jak jsem si večer slibovala, že si nachystám budík a půjdu fotit do ranní mlhy po včerejší apokalypse, kdy auta u supermarketu stály po dveře ve vodě a projet tou obrovskou louží rychlostí přes 60 byla téměř sebevražda pro motor. Vypadl proud, takže na nějaký čas zhasnuly semafory a celý interspar svítil jen díky náhradním agregátům.
Jeden sympatický chlápek na křižovatce z protější strany silnice na mě pod bouřlivým nebem protkaném blesky vesele zamával a hned byla lepší nálada, ačkoli se mi na nohách v přepravce klepal vyděšený Mikeš po své (doufám) poslední návštěvě pana veterináře.


Focení zvířat mi zatím vážně moc nejde. Zpočátku jsem měla nastavený špatný čas a pak stejně nevyšly bůhvijaké zázraky. Ale jsem na sebe pyšná, jelikož teď převážně pokračuju v manuálním režimu.


Heh, kdyby měl někdo strašně zajímavé otázky stojící za ještě lepší odpověď, tak sem.

Schovaná za objektivem

10. července 2014 v 17:24 | Denia
Ačkoli jsem se neozvala už nějaký ten pátek, neznamená, že na všechno kašlu. Právě naopak jako každé léto se naplno věnuju koníčkům, na které přes rok není zas až tak čas ani nálada. Je to taková moje račí zpátečka do bezpečného úkrytu před realitou, jež mě nenutí dělat víc než sem tam domácí práci nebo vstát z postele, třebaže ani to mě neba.
Obloha je moc bílá, aby tropila radosti a někdy zas moc uplakaná, aby mě vytáhla ven.


Vlastně ani toho přemýšlení o životě není moc, protože všechno se ségrou kompenzujem do někonečných vět kolem jedenácté večer a dřív než o něčem začnu filozofovat, propadám se do říše spánku. Nutno podotknout, že vytáhnout mě z postele před devátou je fakt fuška, ale to asi není nic nového.

Dokonce jsem se pustila do fanfiction na téma Harry Potter a je možné, že povídku ani nedokončím, protože moje myšlenky upadají v otázkách, jak správně nastavit clonu a čas. Kdo by však chtěl začít číst, potom tady. Pár komentářů by mě donutilo dokončit, možná :D.

K tématu.. momentálně se raduju z digitální zrcadlovky - Nikonu d1300 a přináším pár fotek na ochutnávku, převážně v automatu, ale musím se pochválit, že jsem zvládla docela slušně vyfotit i manuálně. Lehce upraveno ve photoshopu :).