Květen 2014

Zpověď puberťáka

24. května 2014 v 15:44 | Denia |  Na jazyku
Člověk by nevěřil, kolik se toho změní s příchodem na střední. Nejprve jsem pociťovala jen změny fyzické, kdy jsem si teprve přivykala vstávat v šest ráno a běhat na vlak, protože ten na vás prostě nepočká, když přijdete pozdě. Na učivo, jehož přibývalo a na to, že už přestávám být holkou s pouhými snílkovskými základy v krvi. Začala jsem více žít a uvědomovat si svoje priority a hranice.
Zpočátku to bylo těžké. Patnáctka, která se sotva rozkoukává v tomhle podivném světě a začíná si vyhrazovat svoje podmínky pro žití.


Jenže s tímhle novým otevřenějším životem, kdy jsem se snažila asi jako každý puberťák začlenit do společnosti svých vrstevníků, se začaly projevovat i horší stránky mě samotné. Být in, drzá a hlavně stejná jako oni. Občas s jejich chováním nesouhlasím, ale naučila jsem se držet hubu, protože nikdo moje kecy nechtěl slyšet. A nemyslete si, sem tam jsem si připadala trapně a taky si naryla nos.

Tenhle školní rok sice ještě neskončil, ale i tak jsem už pochopila pár věcí, které mě možná dřív ani nezajímaly. Poznala jsem lidi, kteří taky chtěli všechno a neměli nic. Viděla jsem jim to na očích a poznávala z jejich chování to své.
Jsou to fajn ale i hodně na hovno roky, hlavně hodně namířené do nitra vaší duše, kdy se rádi bavíte o smyslu života a pokládáte to za důležitější než vektory ve fyzice.
Právě proto se cítíme někdy tak nepochopení. Nechceme jen trochu žít, ale naplno. Každá příležitost k radosti v nás probouzí pocit adrenalinu a chtíče, ať to stojí, co to stojí. Zatímco nás tak rodiče nechápou a zakazujou čím dál tím víc, my si stejně hledáme a sem tam nalezneme nějakou tu boční cestičku, ať už v hlavě nebo na zemi.

Myslete si, co chcete, ale všichni jsme v tomhle věku tak nějak relativně stejní.

Nějak podobně jsem se chtěla vyjádřit až někdy o prázdninách a zrekapitulovat celý prvák, ale když začnete psát, už vás nezastaví. Za měsíc už budu tři dny šestnáctka, tak co na tom, jestli teď nebo pak.

Pořád se chcem měnit a nakonec stejně zůstáváme stejní

19. května 2014 v 17:16 | Denia |  Na jazyku
Poslední dva dny procházím blogama a snažím se načerpat nějakou inspiraci, něco, co by mě mohlo popohnat dopředu. Nejspíš že nepíšu dobře. Nepíšu tak, aby to lidi zaujalo a byli schopní na to projevit svůj názor, myšlenku nebo to jen prostě četli rádi.
Původní zcela unáhlený plán bylo utéct a začít úplně od piky. Všechno to tady vymýtit, přestat existovat. Mít nějaký ten čas na rozmyšlení, jestli vůbec chci pokračovat. Jenže psaní jsem vždycky věřila a pouštět se něčeho jen pro nic za nic…
Sem tam očima projedu nějaký ten článek z dob začátků blogu a chytám se hlavu. Přitom to nebylo zas tak dávno, co jsem to psala.
Jenže tak bych to mohla dělat pořád donekonečna, zakotvit a pak utéct. Pevný základ je však přesně to, co potřebuju. Takže nekončím.
Jen chci víc psát. Ukázat svou změnu v sobě, protože ji cítím fakt silně oproti minulému roku.

Zkracuju jméno na přezdívku, protože chci být nějak součástí, ačkoli jsem se až doteď snažila vybočovat z řady. A to jen proto, abych byla něčím zajímavá.


Hledání ideálu mezi chmýřím pampelišek

3. května 2014 v 14:20 | Denise Brooks |  Na jazyku
Po době, která mi připadá jako věčnost a přitom tomu neuběhlo ani týden. Mám pocit, že teď čas běží rychle. Anebo pomalu?
Mám v tom zmatek, protože všechno kolem mě se děje rychle a nemůžu se zbavit pocitu, že je to všechno nějak odbyté v tom spěchu, který ani nemusel být.


Říká se, že naše nálady často ovlivňuje počasí, možná Měsíc, ale ty teplé dny ničemu moc nepřidaly. Ptám se, kde že se ztratily… a strašně mi chybí. Prahnu po létě. Vidím v něm útočiště, klid od všech nedořešených věcí, jež se sice nevyřeší samy, ale musí vyplynout samy.
Což mi připomíná mou egoistickou stránku, kdy zjišťuju, že se vlastně nic netočí kolem mě a že láska je možná víc obyčejná než slunce o poledni.

V tomhle všemi směry znuděném období čtu, tvořím, zkrášluju si pokoj a uvědomuju si pár věcí, které dávají v životě smysl. Pomoc, přizpůsobivost ostatním, umět jim naslouchat a alespoň se snažit opravdu pochopit jejich problémy je někdy víc než mít všechno, co sám chceš.

Taky mi došlo, že největší výhrou je umění mít rád sám sebe. Nejen jako osobnost, která něco dokázala, ale znát i její přirozené lidské chyby. A za vším zlým hledat něco dobrého.