Březen 2014

Vzkvétání

16. března 2014 v 17:13 | Denise Brooks |  Na jazyku
Týden propleten slunečními paprsky, které tak jemně hladí po tvářích a nabíjí do mě pozitivní energii. I ten víkendový déšť už voní jako samotné jaro.
Vyběhnout ven a zůstat tam až do soumraku, začínat spoustu nových věcí a přesto se cítit volná.



Neustále si snažím namluvit, že nebudu řešit věci, které se řešit nedají, ale stejně si nějak prokusujou místečka v mém naivním mozečku a čekají na zázrak jako z pohádky.

Jsem drzá, sarkastická a občas se směju všemu a všem, takže taky asi i škodolibá. A jenom čekám, kdy mi všechno tohle moje prožívání přestane procházet a já zas začnu netrpělivě čekat na pátek, až všechno to šílenství zaspím.


Ale momentálně mám hlavu plnou nápadů, které mi sem tam zpřetrhá počasí nebo rodiče anebo zase ten nepřející osud, který pokud tohle momentálně čte a vnímá mé pocity, moc dobře ví, že ho posílám už poněkolikáté do p*dele a zachovávám klid.


Myslím, že alespoň trochu jsem začala vnímat život jinak. Protože pokud opravdu žijeme jen jednou, je úplně zbytečné nervovat se kvůli nějaké trojce na výzo jenom proto, že jdem ven a se*em na učení. Jo, takhle mluví člověk, co měl v prvním pololetí vyznamenání a již mu vesele mává z nejvyšších větví stromu, čekající každou chvílí pád, z kterého se bude ještě pár dní smát a potom v hloubi duše před spaním uroní slzu, jak byl bezohledný ke svému životu. Anebo ne? (Nevím, kdy se naučím psát "anebo" dohromady..)


~¤~

Víš co, nech mě žít

3. března 2014 v 21:38 | Denise Brooks |  Na jazyku
Sešlo z docela fajn plánů, ale asi to tak mělo být, co vám budu povídat. Vlastně pro mě jarní prázdniny nic než dostatek spánku neznamenaly. Každým dnem té suché zimy čekám na jaro. Kalendář už mi dává alespoň nějaké naděje a vyhlídka počasí pro příští týden ve mně vzbuzuje pocity štěstí.


Březen mě pořád nebaví. Stejně je to všechno pořád studené a holé, ale aspoň už nesněží. Vlastně ono ani pořádně nesněžilo, heh.
Kdyby vás to jen trochu zajímalo a já věřím, že moje kecy už lezou kdekomu na nervy, už se nemůžu dočkat až tahle celozimní pakárna skončí a konečně se oteplí.

Zdá se mi, že zrovna na konci zimy jsou představy o létě nejživější a zároveň velmi vzdálené realitě. Zase bláznivě sním o Paříži. Jak krásné by bylo ji navštívit v opojení vůně jara, a už zase propadám takovým těm songům francouzských zpěvaček.

Letos v létě opravdu chci se večer sebrat a jít fotit při západu slunce a nebo prostě jen jít. A v srpnu ráno vstát dost brzo na to, aby vznikly nějaké pěkné fotky. Prostě musím! :D


-->
~¤~