V iluzi - část druhá

10. ledna 2014 v 22:08 | Denise Brooks |  Vícedílné
Navazujeme na část první. V této druhé a zároveň poslední části míříme k cíli hlavní myšlenky napsání tohoto příběhu. Nejsem si jistá, zda jej umí každý z vás pochopit tak, jak jsem ho napsala já.
Jen že člověk někdy hledá oporu v téměř cizích lidech...
Komentář by potěšil nebo hvězdička hodnocení :).

~¤~

Seznámení s Chantelle, úžasnou spisovatelkou pro mě znamenalo opravdu hodně. Nemyslím to tak, že jsem se opravdu stala tváří knihy a seznámila s Anthonym, vtipným a milým klukem, který mě fotil. Nejsem si jistá, že to byla opravdová láska, ale nějaké to jiskření jsem cítila hned při našem prvním setkání. A tak se stalo, že jsme spolu začali po dvou měsících chodit. Zjistila jsem, že se s Helen - Chantelle seznámil na jejím vystoupení ohledně druhé vydané knihy - zhruba před třemi lety. Vždycky jsem tvrdila, že od života moc nečekám, spokojila jsem se s realitou, ale ve skrytu duše jsem toužila po romantice, a té se mi s Anthonym dostávalo v malé míře. A co se týká lásky, na to téma jsem byla velmi choulostivá. Pokud jsem se nezamilovala hned na začátku, měl u mě dotyčný smůlu.

Za Anthonym jsem dojížděla téměř každý víkend, obvykle až v sobotu, protože v pátek ještě pracoval. Jednou se stalo, že jsem za ním přijela na celý víkend. V pátek jsem se náhodně po delší době potkala s Helen. Měla na sobě zimní kabát a zřejmě sukni, protože jsem zahlédla punčocháče. Její barva vlasů nabrala nového lesku, usoudila jsem, že asi před nedávnem navštívila kadeřnictví. Moc jí to slušelo.
"Grace, jak se máš?" zeptala se mě s rozzářeným úsměvem, při němž jako by omládla.
"Docela dobře… jak jde psaní?"
Za tu dobu, co jsme spolu krátkodobě spolupracovaly, jsme se více seznámily a začaly si tykat. Helen nepropadala krizi středního věku jako možná ostatní ženy. Vlastně měla velmi aktivní život. Dozvěděla jsem se, že kromě spisovatelství se věnuje také reklamě a také ráda kreslí, ale to prý jen jako koníček. Obdivovala jsem ji. Byla prostě dokonalým obrázkem ženy. Byla taková vyrovnaná, veselá. A já se jí ani nedivila. V jakémsi časopise jsem četla o jejím šťastném manželství. Její muž, scénárista, se jevil jako gentleman. "Vaří, - snad jen neuklízí hrnky od kafe," smála se Chantelle v rozhovoru pro módní časopis.
"Už chybí jen pár stránek," mrkla na mě. Slíbila mi, že budu první, kdo si její knihu přečte.

S Anthonym mi to však dlouho nevydrželo. Později se ukázal jako strašný sobec, a nemyslím jenom v posteli, ale dokonce mě večer ani neodprovodil domů. Pozval mě totiž do kina, ale lístek jsem si kupovala sama. Potkali jsme nějaké jeho známé a celý večer se mi nevěnoval. Připadala jsem si jako cizí.
"Hele, jdu domů," řekla jsem mu, když film skončil a oni se rozhodli zajít na něco tvrdšího. Nechal mě jít. Tak teď mě vidíš naposled, pomyslela jsem si a prchala neznámým městem. Po lících mi stékaly slzy a právě mi ujel poslední vlak, a aby toho nebylo málo, začaly se mi párat punčocháče. Co budu dělat? Pátrala jsem v paměti a přemýšlela, kdo by pro mě mohl přijet. Máma neřídí a taťka na noční směně, z mých kamarádek měla drtivá menšina řidičák a kdo by pro mě přijel o půl jedenácté večer?
"Kdykoli bys cokoli potřebovala, zavolej…"
Chvíli jsem váhala a pak jsem vytočila Helen Restonovou.
"Prosím?" ozval se na druhé straně neurčitý tón hlasu. Doufala jsem, že ji neruším v psaní. Doufala jsem, že ji vůbec neruším.
"Helen, tady Grace…" začala jsem váhavě a přešlápla, přičemž jsem se rozhlédla kolem sebe. Na cestu dopadalo nažloutlé světlo pouličních lamp, stála jsem ve stínu.
"Grace? Zníš ustrašeně, co se stalo?" Její hlas byl najednou přívětivý.
"Prosím tě, přijela bys pro mě?" šeptla jsem.
"Jistě, jsi v pořádku? Kde tě mám vyzvednout?"
"Jo, teda… jsem v pohodě. Ale Anthony se právě opíjí s bandou kamarádů," zvedla jsem hlavu, zoufale hledající jakousi ceduli, "myslím, že tahle ulice se jmenuje Grisfeldova. Stojím kousek od baru Black star. Znáš to tu?"
"Jo, vím kde to je, za půlhodinku jsem tam."
"A Helen?"
"Hm?"
"Promiň."
"Neomlouvej se, Grace, slíbila jsem, že ti kdykoli pomůžu," řekla chlácholivě a pak zavěsila.

Ten večer mi bylo hrozně. Jako dvaadvacetiletá holka jsem se o sebe neuměla postarat. Navíc mi včera umřela babička. Ne že bych s ní měla nějak zvlášť hluboký vztah, viděly jsme se dvakrát do roka, ale přece jenom. Ve škole toho bylo až moc, už jeden zápočet jsem neudělala a pořád jsem se hádala s matkou.
Helen přijela asi za dvacet minut. V černých kalhotách, kabátě a nenamalovaná. A přesto jí to slušelo.
"Děkuju," špitla jsem, když jsem nasedla do černé audi a kousala si spodní ret, abych se nerozbrečela. Přece jenom jsem od toho všeho čekala víc. Helen se mě na nic zbytečně nevyptávala a vyrazily jsme domů. Jenže já to nevydržela a cestou jsem se rozbrečela. Helen udělala tu nejlepší věc, jakou mohla. Zastavila na kraji prázdné cesty a objala mě. Pevně držela mé tělo otřásající se vzlyky a hladila po vlasech.
"Nechceš si popovídat?" zeptala se mě jemně, když jsem se trochu uklidnila a já od ní vděčně přijala kapesník. Vlastně to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Někomu se svěřit. Mí kamarádi mi moc nerozuměli. Katie si našla přítele a s kluky jsem se bavila teď minimálně. Drželi se zpátky od té doby, co jsem začala chodit s Anthonym.
Ten večer jsme jely k Helen. Její dům byl luxusní, ale docela malý. Uvařila mi čaj a zavřela dveře do kuchyně, kde jsme seděly. Její muž buďto nebyl doma, nebo už spal. Helen nikdy nemluvila o dětech, asi ani žádné neměla.
"Nenávidím ho," zašeptala jsem po pár vteřinách ticha. Helen pozorně poslouchala. "Nikdy mi neřekl, že mě má rád. Je mi dvacet dva a absolutně nevím, co je to láska," sypala jsem ze sebe a zatínala nehty do dlaní. Cítila jsem hrozný vztek a zklamání. Po pár dalších nadávkách jsem se zadívala na Helen. Nerušila mě, nechala mě všechno říct. "Proč nemůžu mít tak úžasný život jako ty?"
"Grace, vůbec nevíš, o čem mluvíš," zarazila mě a položila své ruce na ty mé.
"Ale ano. Jsi talentovaná, pořád tak pěkná, máš super manžela a kariéru."
Helen se pousmála. Jako by se na okamžik zamyslela a všechno si to představovala. "Poslouchej, Grace, můj život není zdaleka tak dokonalý, jak si myslíš."
Nemohla jsem se s ní hádat, byť jsem jí to všechno tolik záviděla. Někteří lidé holt mají předurčeno být šťastní.
Jenže Helen se mi rozhodla vyprávět svůj příběh života a vyvrátila tak všechny mé naivní představy o jejím "dokonalém" žití.

"Když mi bylo patnáct, začala jsem život chápat jinak. Nevěřila jsem na štěstí, ani na lásku. Bylo mi všechno jedno. Vymetala jsem jeden večírek za druhým, až jsem nakonec otěhotněla s nějakým floutkem… Doteď si vzpomínám na ten monokl pod okem, moje matka vyváděla a musela jsem jít na potrat… Už nikdy jsem pak nemohla mít děti.
Ve dvaceti jsem prožívala svou nejkrásnější a nejupřímnější lásku, ale jakmile se dotyčný dozvěděl, že mu nejsem schopna dát děti, náš vztah chabnul, až jsme se nakonec rozešli. Nedávno jsem ho potkala s jeho rodinou. Má dvě krásné dcery a jeho manželka má stejně zrzavé vlasy jako já kdysi. Pozdravili jsme se jako staří známí a smutně se usmáli osudu.
Jediné co mi v mém temném životě tenkrát zbylo, bylo psaní. Má jediná vášeň, mé jediné potěšení. V mých povídkách jsem nedopustila špatný konec. Mnou vlastní vymyšlené příběhy byly vlastně sepsané mé neuskutečnitelné sny a přání. Hlavní hrdinové byli šťastní, dobro zvítězilo nad zlem.
Nakonec jsem dokázala dostudovat výšku a později vyšla má první kniha. Také jsem poznala Taylora, mého muže. Byl rozvedený a další děti už nechtěl. Nemůžu říct, že jsem do něj byla blázen, ale co jsem mohla dělat? Nemohla jsem si vybírat. Nakonec jsem ráda, že to takhle dopadlo. Můj život nyní díkybohu pluje vcelku v klidných vodách. A já tak nějak žiju."
Helen ukončila své vyprávění, oči lesklé slzami. Chytla jsem ji za ruku a poděkovala jí. Za všechno. O jejím životě jsem do dnešní noci nevěděla zhola nic. Uvědomila jsem si, jak je ten můj jednoduchý a vlastně jistým způsobem hezký.
Na víc jsem se nezmohla. Byla jsem natolik šokovaná jejím vlastním příběhem. Jejím smutným osudem, že jsem úplně přestala myslet na sebe.
Odcházela jsem s hořkým pocitem reality. Kdo jsi, abys mohl soudit druhé?
Poněvadž ne vždycky je všechno, jak se na první pohled může zdát. A všichni tak nějak žijeme v iluzi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama