V iluzi - část první

27. prosince 2013 v 22:04 | Denise Brooks |  Vícedílné
Jednou jsem tak s kamarády seděla v nákupním centru a začal se rodit nápad na tuto povídku. Vlastně už mi leží v hlavě docela dlouho, ale teprve nedávno jsem ji dopsala, naposled opravila a prošla i moji soukromou cenzurou.

Svět mladých dívek se někdy schovává pod růžovými brýlemi a ne každá pochopí pravý smysl lásky a pochopení. Grace Eakinsová je viditelným důkazem. Studentka, která se úplně náhodou setká se slavnou spisovatelkou s přízviskem Chantelle. Okamžitě si jí oblíbí stejně jako její knihy a tiše obdivuje, což může z jistého pohledu připomínat platonickou lásku. Chantelle však vyvede Grace z jejího naivního myšlení a jedné posmutnělé noci odhalí svůj krutý osud.

Cílem povídky nebylo zklamat, ale poukázat, že naše představy a smutek z našeho "chudého" života někdy nemusí být oprávněný.

Budu ráda za jakékoli komentáře i hvězdičky pod článkem. Hezké počtení! :)

~¤~


S kamarády jsem se jednoho dopoledne vydala nakoupit vánoční dárky, které mi chyběly v obrovském nákupním centru našeho hlavního města. Ačkoli počasí vůbec nepřipomínalo prosincové dny, ale spíše pěkně ledový podzim, přispěla tomu alespoň kouzelná výzdoba všude, kam se člověk jenom podíval.

Na oběd si naše parta čtyř lidí - mimochodem Katie, Josh, Ben a já - zašla do KFC a sedla si k volnému stolu. Zatímco jsem dojídala poslední zbytky jídla, kamarádi se rozvášnili o jakési nové počítačové hře a já si všimla ženy sedící hned naproti nám. Dříve jsem jí nevěnovala moc pozornosti. Za prvé není slušné na někoho hledět, obzvlášť když dotyčný jí a za druhé jsem byla pokaždé strhnuta do hovoru s mými přáteli, takže nebyl čas na to si ji nějak prohlížet. Vlastně jsem ani neměla důvod. Ta žena mohla mít něco po čtyřicítce, ale vypadala docela mladě vzhledem k tomu, jak se udržovala. Tmavě zrzavé vlasy jí volně splývaly k ramenům podél hubené tváře. Její zelené oči mě upřeně pozorovaly.
Jistě, stává se dnes a denně, že se s naprosto cizími lidmi střetneme pohledy, sklopila jsem proto oči ke zbytku hranolek. Nevím proč, možná ze zvědavosti jsem se na ni po chvilce znovu podívala. A ona na mě. Její rty se zvlnily do sotva patrného úsměvu, přičemž se jí kolem očí vytvořily drobné vrásky. Zanedlouho k jejímu stolu přišel o několik let starší muž s tácem jídla o pár a přisedl si k ní. Asi to byli manželé.

"Možná bychom už mohli jít, co myslíte?" navrhla Katie, když očima zkontrolovala všech "vylízané" talíře. Souhlasili jsme a začali se zvedat. Ve všem jsem byla vždycky pomalejší, proto nebylo žádnou novinkou, když jsem si bundu zapnula jako poslední. Občas jsem po očku mrkla k dvojici sedící naproti nám. Na některých lidech je prostě něco kouzelně zvláštního.
Když jsem procházela kolem jejich stolu, žena se na mě podívala zpod delší afiny a já nedokázala uhnout pohledem. Cosi mě na ní zaujalo.
Pak jsem odešla. Mezitím mí kamarádi stihli vymyslet, že si zajdou na super sci-fi film a žadonili, ať jdu s nimi, jenže mě tenhle žánr vůbec nebral. Navíc to bylo pokračování na předchozí díl, který jsem ani neviděla.
"Jak dlouho to trvá?" zeptala jsem se nakonec, schopná vymyslet nějaké rozumné východisko. Kdybych si zašla na kafe a po obchodech, tak to nějakou tu hodinku vydržím.
"Devadesát minut," odpověděl pohotově Josh s pohledem upřeným do vstupenky.
"Fajn, budu vás tu čekat," oznámila jsem jim a rozloučila se s nimi. Samotné domů se mi jet nechtělo, přece jenom cesta je dlouhá a já alespoň můžu sehnat dárek pro sestru.
Měla jsem vcelku jasno, co jí nadělit pod stromeček. Buď nějaký pěkný módní kousek anebo něco ze suvenýrů. Nakonec jsem se přiklonila k hrnečku a nějaké čajové novince, neboť módu jsem milovala spíše já. Moje sestra o čtyři roky mladší chodila ve stylu "triko, džíny" celý rok a očividně jí to nevadilo.
Pořád jsem měla hodinu čas, přitom všechny obchody jsem už obešla. Rozhodla jsem se tedy, že si zase po dlouhé době zajdu na manikúru. Shodou náhod jsem se zase potkala s tou paní. Seděla hned vedle mě a povídala si s asi 25letou holkou, která jí lakovala nehty na bordó. Bavily se tiše, zřejmě nechtěly být nikým rušeny, ale stejně jsem slyšela snad každé jejich slovo.
"Jenže já pořád čekám víc," zašeptala nakonec dívka a zadívala se své zákaznici do očí. To jsem raději odvrátila pohled, nechtěla jsem je špehovat. Nic mi do toho není. "Jednou mě svými příběhy zabiješ," dodala tiše a začala tyčinkou čistit zaschlý lak na kůžičce.
Žena se zasmála. "Ach Jessico, jsi pořád stejná." Druhou rukou jí jemně pohladila po hřbetu ruky.
"Pořád stejně…" Následující slova zanikla v náhle zesílené hudbě. Ta paní se otočila za zvukem, přičemž si všimla právě mně. Na zlomek sekundy na mě ulpěla očima a pak se otočila zpátky k hovořící slečně, která si jí beztak stěžovala na život, jak jsem pochopila s dřívějšího hovoru.
Ačkoli jsem přišla později, mé nehty byly dříve hotové. Nechala jsem si jen upravit a nanést lak, zatímco žena sedící nedaleko mě zřejmě měla vyšší nároky. A tak se stalo, že jsme odcházely ve stejnou dobu.
"Měj se krásně, Jessico a nezapomeň na svou proměnu," slyšela jsem za sebou a v tu ránu jako by do mě blesk uhodil, jsem zůstala jako přimražená stát na místě.
"Promiňte mi tu drzost, ale vy jste Chantelle, že ano?" vyjelo ze mě dřív, než stačila odejít. Žena se překvapeně otočila, v jejích jasných zelených očích byl vidět značný údiv. Jen se na mě dívala, neschopná slova. Naklonila hlavu na stranu a zpříma se mi dívala do očí, jako by zjišťovala, co jsem zač.
"To se mi ještě nikdy nestalo," vydechla.
"Promiňte, já se musela zeptat," vyhrkla jsem a ulevilo se mi, jakmile se na jejích rtech rozlil úsměv. Pořád ale z toho byla trochu paf.
"Jak jste to poznala?"
"Vlastně podle těch proměn, zaslechla jsem… a taky váš pohled jakým si prohlížíte lidi…" Nevím, proč jsem si vzpomněla zrovna na tohle.
"Aha… no, vlastně člověk do psaní dává kus sebe," poznamenala s úsměvem.
"Já jsem Grace Eakinsová." Považovala jsem za slušné se alespoň představit.
"Mé pravé jméno je Helen Restonová, byla bych ráda, kdybyste mi tak říkala." Jemně mi stiskla pravačku. "Vlastně jsem vás zahlédla už dříve, na obědě? Myslím, že bych pro vás měla jistou nabídku… nezajdeme na kafe?"
Opravdu jdu se slavnou spisovatelkou na kávu? A co po mě vůbec chce?
"Vaše knihy se mi moc líbí, obzvlášť ta poslední," řekla jsem a upila kávy. Cítila jsem se trochu nervózní.
"Vlastně jsem původně román psala pro ženy středního věku, ale pak jsem si uvědomila, že hlavní krizi každá dívka zažívá na počátku dospělosti. Že vlastně očekává od života víc… ale později si každý zvykne," na pár vteřin se odmlčela, jako by o něčem horečně uvažovala, "víte, párkrát se mi to už stalo, že v lidech vidím mnou vytvořené literární postavy, ale pokaždé mi příležitost seznámit se s nimi blíže proklouzla mezi prsty. Myslím, že byste mohla být na titulní straně."
Teď jsem byla zase paf já. Na titulní straně knihy? Já?
"Promiňte, asi jsem nepochopila…" začala jsem váhavě, ale Chantelle, nebo Helen - jak chcete, se uvolněně usmála. "Myslím, že by vám nemusela jít vidět celá tvář. Půlku obličeje by zakrývala maska."
"Mám být na titulní straně vaší knihy?" zeptala jsem se zpříma a trochu váhavě, pořád jsem si nebyla jistá, co vlastně po mě ta žena chce.
"Je to jen nabídka. Prosím, popřemýšlejte o tom, potěšilo by mne to."
Byla jsem v takovém úžasu, že jsem původně nezaregistrovala zvonění mého mobilu. Katie! Mrkla jsem na hodinky a s hrůzou zjistila, že mám už deset minut zpoždění.
"Omlouvám se, ale už budu muset jít… a, myslím, že by to šlo." Helen mi spokojeně vtiskla do dlaně vizitku, načež mě ještě chytla za loket a tišším hlasem dodala: "Opravdu bych ocenila, kdybyste o našem setkání nikomu neříkala."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama