Co vlastně cítíme?

3. prosince 2013 v 21:56 | Denise Brooks |  Myšlenka a názor

O tom, jak je to každým rokem jiné. O tom, jak bolestivě cítím změnu. Ocitám se v propasti někde mezi dětstvím a dospělostí.
Vánoce jsou nepochybně spjaty se vzpomínkami na dětská léta. V září tohoto roku jsem nastoupila do prvního ročníku gymnázia. Ačkoli jsem tušila, že se můj život bude odlišovat od toho minulého, tohle je pro mě nebývalé. Možná tím, že jsem šťastná a zároveň smutná. Zmatená.
Advent pro mě vždycky znamenal příjemně hřejivý pocit přicházejících Vánoc. Zvesela jsem zdobila všechno, co mi přišlo pod ruku, těšila se na prázdniny. Milovala jsem to období snad stejně jako léto. Ale teď se něco změnilo. Nevím, jestli za to mohou události minulé zimy, nebo prostě to, že jsem začala žít tak trochu jiným životem. Necítím nic. Nedávno napadl první sníh a já už toužím po létě. Vzpomínám na procházky v letních dnech. Jen tak chodit po polích a loukách s foťákem v ruce, s mým věrným pejskem. Snít. Nyní si přesně pamatuju na den - 17. července, kdy jsem na svůj předchozí blog přidávala mé první amatérské fotografie. Pamatuju si ho jako včera.


~¤~


"Někdy člověk potřebuje být sám. Aby si urovnal myšlenky, aby splynul se vším, co jej bere jako součást. Slunce mě pálí do ramen, sluneční brýle jsem však dávno sundala, bylo by škoda, aby barvy kolem mne splývaly v temnou, když den je tak krásný. Vysoká tráva mi lehce šimrá nohy a cvrčci vyhrávají svou nekonečnou píseň, sem tam jeden přeskočí z listu na list. V horkém dni pofukuje jemný větřík, jenž mi čechrá tmavé vlasy. Cítím se tak volná jako pokaždé, když procházím loukou. Ničím nerušena, blízko ale přitom tak daleko od lidí. Od všeho," psala jsem tehdy.
Pamatuju si, že ten den nebyl kdovíjak veselý, ale přesto ve mně utvrdil něco záhadně krásného. A já bych se tak ráda vrátila zpátky, aspoň na chvilku. Třeba by mi to pomohlo v mém rozházeném myšlenkovém paláci.
Vánoce si zase užiju, až budu mít vlastní děti, říká mi moje mamka. Ale jiní tvrdí, že jsou pokaždé jiné. V dětství, v pozdějším mládí, v dospělosti a ve stáří. Chybí mi rodinná sešlost u babičky, příjemné světélko v její kuchyni, kde se jedla štědrovečerní večeře a kde jsem zažila své první Vánoce. Škoda, že si na ně nepamatuju.

Přestože je nijak nevnímám, bylo by špatné, kdyby najednou nebyly...

A co vy? Jak prožíváte Vánoce jakožto lidé starší, než jsem třeba já? Cítíte atmosféru těchto svátků, nebo proplouváte nicotou, a snažíte se jen pro radost svých nejbližších?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 3. prosince 2013 v 22:46 | Reagovat

Snad je to skutečně střední školou, neboť od nástupu na ni vnímám Vánoce obdobně. Takřka nijak. Jako malá jsem milovala ta překvapení vánočního času a těšila se na sníh. Snad si i ve svém nynějším věku najdeme něco, co nás o Vánocích natolik okouzlí, jako, když jsme byly menší. Snad se to zlepší.

2 adamová adamová | Web | 4. prosince 2013 v 6:19 | Reagovat

Moc hezký článek, i maminka má pravdu v tom, že s malými dětmi je to hezčí, intenzivnější prožitek.

Přiznám se, že já Vánoce nemusím a nesnáším ten humbuk začínající ještě před adventem, vyrůstala jsem v 60letech a tehdy to bylo myslím všechno nějak lepší. :-)

3 adamová adamová | Web | 4. prosince 2013 v 6:19 | Reagovat

:-)

4 Lemonka Lemonka | Web | 21. prosince 2013 v 18:02 | Reagovat

Mluvíš mi z duše. Chci zpátky léto. Chci ho zažít znova. A... chci něco cítit. Cokoli. Poslední dobou jsou všechny dny stejné...

5 Hyundai ix 35 Hyundai ix 35 | Web | 16. ledna 2014 v 19:04 | Reagovat

Parádní článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama