Prosinec 2013

Než hodiny odbijí půlnoc

31. prosince 2013 v 16:44 | Denise Brooks
Jste doma nebo se chystáte na nějakou super kalbu? Já jsem pro tu první možnost, silvestra trávím tradičně s rodinou s kupou jídla, coly a snad vyjde i (všichni si to hrozně přejem) sousedův úžasný půlnoční ohňostroj.
Přišla sestřenka, která se dožaduje hrátek s prskavkama. Snad letos nepojedu na pohotovost s bordelem v oku.

Přes prázdniny jsem si promítala události tohoto roku. Nevím, jestli se jednalo zrovna o šťastnou třináctku, ostatně začalo to docela katastroficky, pokračovalo hrozně, ale končí uspokojivě. Jsem ráda tam, kde jsem. Jasně, udělala jsem pár chyb, ale většinu svých rozhodnutí nelituju. Beru to jako ponaučení.

Pevně doufám, že rok 2014 bude navazovat na momentálnost. Ať už váš byl špatný nebo dobrý, přeju všechno nejlepší do toho nového, plno úspěchů, zdraví a lásky, které je opravdu třeba.

PS:Já vím, jsem mizerný fotograf, když musím ty fotky upravovat, ale mně se to tak líbí ;D.



~¤~

V iluzi - část první

27. prosince 2013 v 22:04 | Denise Brooks |  Vícedílné
Jednou jsem tak s kamarády seděla v nákupním centru a začal se rodit nápad na tuto povídku. Vlastně už mi leží v hlavě docela dlouho, ale teprve nedávno jsem ji dopsala, naposled opravila a prošla i moji soukromou cenzurou.

Svět mladých dívek se někdy schovává pod růžovými brýlemi a ne každá pochopí pravý smysl lásky a pochopení. Grace Eakinsová je viditelným důkazem. Studentka, která se úplně náhodou setká se slavnou spisovatelkou s přízviskem Chantelle. Okamžitě si jí oblíbí stejně jako její knihy a tiše obdivuje, což může z jistého pohledu připomínat platonickou lásku. Chantelle však vyvede Grace z jejího naivního myšlení a jedné posmutnělé noci odhalí svůj krutý osud.

Cílem povídky nebylo zklamat, ale poukázat, že naše představy a smutek z našeho "chudého" života někdy nemusí být oprávněný.

Budu ráda za jakékoli komentáře i hvězdičky pod článkem. Hezké počtení! :)

~¤~

Takový ten klasický článek po Štědrém dnu

25. prosince 2013 v 12:08 | Denise Brooks |  Na jazyku
Ačkoli jsem se včera večer cítila možná trochu jako po písemce z matiky, přežili jsme Štědrý den i večer všichni pospolu, což je fajn. Ne každý to bere jako samozřejmost..

Jasně, dopoledne vše vypadalo trochu katastroficky - včetně toho, že jsme možná byli trochu ve skluzu a do toho neschopnost poslat vánoční přání formou smsky. No, ehm.. ta horší část dne už byla za námi.
Uvědomila jsem si, jaká je pevná víra dětí a jejich natěšené tvářičky, oči poskakující nahoru dolů, když trhají balící papír a následně vykřiknou, že si to strašně přáli. Letos jsem to pozorně sledovala asi poprvé a ještě dlouho na to budu vzpomínat.


Pak cukroví, koledy, koňak. ->
~¤~

Cukroví, Vánoce a koňak

22. prosince 2013 v 14:37 | Denia |  Fotografie
Tak už je to skoro tady.
Většina z nás dodělává úklid, kupuje a zdobí stromečky, obchází příbuzné.

Do toho všeho bezhlavě tisknu spoušť svého drahého, po večerech vyťukávám další podivuhodný příběh a k tomu popíjím coldrex, neboť jsem se po přerušení dvou let opět vrátila k tradici - nachlazená na Vánoce xD.
Zatím to jde docela dobře, nechci to zakřiknout, ale mám se fajn :).
Tak šťastné a veselé!



~¤~

Tenkrát v dětství...

16. prosince 2013 v 22:50 | Denise Brooks |  Na jazyku
Čím blíž jsou tady Vánoce, tím víc vzpomínám na má dětská léta. Některé pocity ve mně cosi zlomí, že se najednou ocitnu na místě, v tu samou chvíli, na kterou zrovna myslím. Určitá melodie. Vůně. Například dneska znělka ze Sněženek a machrů. Zavedou mě do mých dětských let. Do let, kdy středem mého vesmíru byly hry a můj život visel na rodičích a mé SESTŘE. V době, kdy jsem neměla ponětí, co je to život... ne že bych to teď nějak věděla.

Kdykoli se venku zablýsklo, utíkala jsem k mamince, aby mě schovala ve svém náručí a uklidnila pouhým stiskem ruky.
Mé víkendy naplňovalo dovádění s kamarády a mé dosavadní hloubání o životě jsem vystřídala otázkou, zda existují duchové a z hecu jisté zkoušení, zda je jakési nadpřirozeno.

Kdykoli jsem byla nemocná, zbavená všech činností i nečinností jsem si hověla v teple domova, prosila o časopisy pro puberťáky, byť mi bylo blbých jedenáct, a maličkostí, které mi později byly naprosto k ničemu.
Teď ve stavu nemoci propadám podivnému pocitu úzkosti, nekonečně přemýšlejíc o životě a smrti, o lásce a nelásce. A to všechno vlastně sepisuju do řádků, cokoli mi padne na mysl. Abych úplně nezcvokla hodně čtu a neodpustím si mou aktivitu na notebooku, mému nejlepšímu příteli hned po coca cole, kterou bych chtěla v novém roce omezit. Určitě už jsem se zmínila.

Dětství bylo o mnoho jednodušší nejenom v tom, že člověk nemusel téměř nic dělat, jen občas zápasit s matikou a sledovat chudáka taťku, jenž se mi snaží vysvětlit "obtížné" matematické operace v řádu tisíců, stovek, desítek a jednotek. Co já vím. A já stejně furt myslela, jakou práci zařídím mému simíkovi a s kým tam založím rodinu. (Ach ano, mluvím tady o závislosti na The sims 2.)

Přeskakuju tady z období od mých jedenácti let k sedmi a šesti. Je to dost pomíchané. Jako moje myšlenky.

Všechno ty události prožívat silněji a platonicky milovat Semira Gerkhana a mít s ním panenku Chou-chou xDD. Stejně tak mí imaginární přátelé - kamarádky Zvona, Iva, ostatní jména už si nepamatuju - jsem zvala na víkendy a hrála s nimi - Člověče, nezlob se. Musíte si o mně myslet, že jsem fakt cvok. Byla a taky mi to zůstalo. Až na to, že už si nehraju s hračkami a mými platonickými láskami se staly skutečné osoby v mém okolí. A teď - baf, realito, poser se!

Jménem nostalgie žádám všechny pocity k ústupu

14. prosince 2013 v 16:13 | Denise Brooks |  Na jazyku

Píšu už to asi po sté, jak si v různých maličkostech, událostech a situacích uvědomuju, jak je můj život jiný. Zapadám do jiné společnosti lidí. Ze strachu se nakonec vyklubala radost a pýcha na nás, jakožto aktivní prváky zpívající na dni otevřených dveří.
Asi potřebuju více času, abych to mohla vstřebat. To, že život je o změnách...

Byla jsem se podívat na základku, ale došlo mi, že tam už prostě nepatřím, ačkoli jsem v tu chvíli zapomněla na můj současný život. Přístup lidí k vám se změní a stejně na vás nikdo nemá čas, aby si s vámi popovídal. U jednoho či dvou případů mě to mrzelo, že jsme jim už vlastně lhostejní. Na konci června jsme vypadli ze školy a ztratili se z jejich životů. Ještě před půlrokem bych byla zklamaná, vím to, ale teď to beru jako něco přirozeného. Něco, co mě posunulo vpřed.


~¤~

Úder zimy - podruhé

10. prosince 2013 v 16:49 | Denise Brooks |  Na jazyku

Někdy si připadám tak trochu mimo mísu. V myšlenkách, v tomhle světě. Okolí mě podvědomě nutí věřit ve všeobecnou pravdu o smyslu života, a zároveň se kolem mě děje tolik nepatrně podivných věcí. Jak si to mám vyložit?

Píšu, protože to potřebuji. Bezmezně. Ačkoli lokty opřená o otevřený sešit matiky, doufajíc alespoň v dobrý výsledek.
Včera napadl sníh. A dneska pršelo. Věci se mění během jediné sekundy a nemluvím jen o počasí. Chtěla bych to tu pochopit. Důležité je tady po sobě něco zanechat. A o to víc, kdy se nemluvilo o geniálním vynálezu, ale třeba o dobře vychovaných dětech, o pěkné vzpomínce na dobrého člověka. Tím se dostávám k tomu, proč mladí lidé umírají. Na těžké nemoci nebo jiné hrůzné příčiny, nemají možnost po sobě něco zanechat. Anebo ano? Co by tu zůstalo po mně?


->

Co vlastně cítíme?

3. prosince 2013 v 21:56 | Denise Brooks |  Myšlenka a názor

O tom, jak je to každým rokem jiné. O tom, jak bolestivě cítím změnu. Ocitám se v propasti někde mezi dětstvím a dospělostí.
Vánoce jsou nepochybně spjaty se vzpomínkami na dětská léta. V září tohoto roku jsem nastoupila do prvního ročníku gymnázia. Ačkoli jsem tušila, že se můj život bude odlišovat od toho minulého, tohle je pro mě nebývalé. Možná tím, že jsem šťastná a zároveň smutná. Zmatená.
Advent pro mě vždycky znamenal příjemně hřejivý pocit přicházejících Vánoc. Zvesela jsem zdobila všechno, co mi přišlo pod ruku, těšila se na prázdniny. Milovala jsem to období snad stejně jako léto. Ale teď se něco změnilo. Nevím, jestli za to mohou události minulé zimy, nebo prostě to, že jsem začala žít tak trochu jiným životem. Necítím nic. Nedávno napadl první sníh a já už toužím po létě. Vzpomínám na procházky v letních dnech. Jen tak chodit po polích a loukách s foťákem v ruce, s mým věrným pejskem. Snít. Nyní si přesně pamatuju na den - 17. července, kdy jsem na svůj předchozí blog přidávala mé první amatérské fotografie. Pamatuju si ho jako včera.


~¤~