Listopad 2013

Úder zimy - poprvé

28. listopadu 2013 v 17:20 | Denise Brooks |  Na jazyku
V poslední době, když už něco píšu, tak si vlastně blábolím sama pro sebe. Zpočátku mě to štvalo a neměla jsem chuť, jenže když to ze sebe nedostanu, tak se budu trápit ještě víc. Přece jenom když tady nebude ani jeden komentář, přečte si to možná 1 človíček z tisíce lidí v téhle republice a řekne si "Á, ta to má stejné jako já. Nejsem v tom sám." Anebo taky ne, protože jsem příliš komplikovaný člověk. Miluju společnost a přitom se jí občas bojím, bojím se cokoli říct. Snažím se vycházet s lidmi dobře, ale zase jim nechci lézt do prdele.
Občas by mě docela zajímalo, co si o mě někteří myslí, abych svoje špatné vlastnosti mohla nějak odstranit nebo aspoň omezit. Jenže to už bych asi nebyla já. Nemůžu za to, jaká jsem.

Život se pořád mění. Když už jsem byla všemu tak blízko, tak zase zjišťuju, že moje sny o životě jsou příliš nereálné a příběhy, které jsem slyšela, jsou vlastně z velké části dobarvovány.
Protože život nemůže být spravedlivý ke všem.

A tak si zase jako pokaždé maluju svoje vzdušné zámky a nikdo mě nemůže přesvědčit o opaku…


~¤~

Osamělá

16. listopadu 2013 v 14:51 | Denise Brooks
Neprovází mě teď zrovna veselé období, takže to všechno formuluju buď do úvah, a nebo konečně už - zase do povídek. Třeba zrovna ve čtvrtek jsem napsala drabble, do něhož jsem doplnila úryvky z textu Born to die od Lany del Rey, takže se z toho stalo vlastně takové songfic.
Neříkám, že jsem šťastná, ale aspoň jsem si urovnala myšlenky a vyřešila to, co stejně nemělo smysl.

Už mě nese*e celý svět, nýbrž jenom jeho jedna polovina, do níž spadají i reklamy na blogu. Neuvěřitelně mě to vytočilo, když mi vzhled pizdí rámečky trapných reklam. Dokonce jsem zauvažovala o nějaké jiné doméně, ale nechce se mi učit na něčem novém, složitějším a přece jenom se tady cítím jako doma. Tak si toho snažme nevšímat.

Dneska bez obrázku. Prázdno.
~¤~

Walking through the city streets
Is it by mistake or design?
I feel so alone on a Friday night…

Ve špinavém městě bloudí, v krvavě rudých šatech a kabátem po kolena, aby se stala nenápadnou. V hlavě stovky myšlenek, desítky úvah, chce zpět a zároveň pohnout se dál.

Don't make me sad, don't make me cry
Sometimes love is not enough and the road gets tough
I don't know why.

V uších zní tichá melodie, lehce přiopilá vínem klopýtne. Dech se u úst sráží v páru, jež mizí v tmavé noci. Jen sem tam pouliční světlo. Cítí se zrazená, a tak prázdná jako láhev alkoholu, jíž vyprázdnili nezletilí.
Příliš hrdá, aby prosila o odvoz. Ale ne příliš silná, aby neplakala. Jen pár hořkých slz, které stékají po mrazem spálených tvářích, smývající levnou řasenku. V duši mladičké slečny tolik složitostí, kolik jen lidský tvor nedokáže pochopit.

Keep making me laugh, let's go get high
The road is long, we carry on
Try to have fun in the meantime.

Prázdná jako láhev jedu

10. listopadu 2013 v 13:44 | Denise Brooks |  Na jazyku
Chtěla bych napsat smysluplný článek, ale nejde to. Rozčarování. Zklamání. A zase pořád ta samá písnička s názvem Realita. Alespoň se ozvu, že žiju. Možná. A poděkuju za komentáře. A taky se zeptám, jak se máte vy? Blíží se půlka listopadu a s ní i sníh, Vánoce. Asi to nebude tak pěkné, jak jsem si představovala, v co jsem doufala. Tuhne mi krev v žilách, zima mi bere naděje. Možná jsem naivní. Nebo si to aspoň o mě někteří mysleli, což mě sere ještě víc. Ale člověk občas musí udělat chybu, aby se poučil, ne?
Sabaton. Nightwish. A taky myšlenky, které konečně zapadly tam, kam měly.


~¤~

Být sám sebou

2. listopadu 2013 v 16:05 | Denise Brooks |  Myšlenka a názor
Ahoj!

Zase mě nějak chytá blog, asi mám víc času, možná náladu. Horší je, že už nevím, o čem psát. Nějak docházejí nápady. Ale o tom jindy. Teď bych chtěla vyjádřit můj pohled na název článku. Co to je vlastně být sám sebou?

Někteří lidé mají vyhrazený styl. Kluci mají ten svůj swag, promiňte, já nikdy nepochopila, co to vlastně je. Ale když to tak chtějí, jejich věc. Ale pravda, že JB a 1D, s tím na mě nechoďte. Já si ráda poslechnu metal, občas opravdu VELMI ráda xD.
Některé holky se prohlašují za metalistky, ačkoli poslouchají jedinou známou kapelu Black Veil Brides a všechny to pohoršuje. A proč? Dobře, mně to taky připadá trochu na hlavu, navíc BVB je hardrocková skupina, hehe, menší detail. Ale i tak. Když to tak cítí, když to tak chtějí, ať nosí glady, celé v černém, je to čistě a jejich věc.

Celý podzim poslouchám Lanu del Rey, přestože mi na skříni visí oblíbená kapela Powerwolf. A vůbec mě to nesere.
Přiznám se, že mě lidi občas ovlivňují. Jojo, hlavně kamarádi.
Pořád jenom "kámo", "to ale není prdel".
Ale prostě ať si každý je takový, jaký chce. Úplně nejvíc ale nesnáším falešnost. Phony people come to pray. A zase mi v hlavě zní song od System of a down. Jen tak mimochodem, teď k tématu.
"Nebavím se s nima, jsou to absolutní krávy." A pak je spolu vidíte jako nejlepší kamarádi. Přijde mi to neskutečně ubohé. Nebudeme si hrát na nejlepší kamarádky, když už nejsme. Raději nic neříkej, než abys mi lhal/a. Třeba to taky znáte. Lidi, co hrozně nenávidí MacDonald a KFC, a o týden později je tam stejně vidíte.
A pak taky lidi, co se neustále chvástají a ve vlaku vám vypráví o svém sexuálním životě, přestože nejste nikdo z nejbližších přátel. Teď upřímně, koho to sakra zajímá? xD

Myslím, že je mezi lidmi málo respektu a tolerance. Každý je jiný a ostatní by to měli akceptovat, nebo se o to alespoň pokusit. Jeden den přijdu v otrhaném tričku a další den jdu jako dáma. No a co?
Lidé občas řeší úplné banality. I já. Ale myslím, že je třeba si uvědomit, že vlastně o nic nejde, že to je vlastně jenom život.
Není špatné měnit názory, mýlit se, něco pokazit, ale umět to přiznat alespoň sám sobě - to už vzbuzuje respekt.

Žijte dobře.