Umělcem býti

27. října 2013 v 20:27 | Denise Brooks |  Jednorázové
Už jsem se několikrát přesvědčila o tom, že když člověk něčemu věří, může se to opravdu vyplnit. Věříte v nadpřirozeno? Věříte v Boha, v Ďábla? Věříte v něco, o čem jste v podvědomí přesvědčeni, že opravdu musí existovat? Asi na tom něco bude. Zastávám myšlenku, že tenhle svět není obyčejný. Ať už jsem byla svědkem podivných situací nebo mě naváděla intuice, nikdo mi nikdy nevezme mé myšlenky, mé přesvědčení.

Na to konto jsem napsala povídku. Vlastně nic originálního, protože mám pocit, že se tak trošku opakuju, ale prostě jsem ji napsala a aspoň to tady nebude zet prázdnotou, protože poslední dobou píšu samé na hlavu padlé úvahy, nedokončené příběhy podivných myšlenek.
Návštěvností mě moc netěšíte, ale já vás taky ne, takže to je vyvážené a aspoň nikomu nic nedlužím. Vlastně poslední dobou moc nemám náladu na blog, ani žádné náměty, které bych mohla použít do povídek, mě nenapadají. Teda vlastně jo, ale jsou natolik ztřeštěné, že si je píšu jen tak pro sebe a nekončí nikde, protože jim chybí zápletka i rozuzlení. Možná někdy... ale podzimní prázdniny si užívám. Zatím. Víkend byl krásný. A celopodzimní "náladu" potlačuju, jak se dá, snažím se, ale občas mě ten můj vnitřní svět stejně dostihne.


Dneska jsme byly s kamarádkou fotit :). Jsem ráda, že jsem potkala někoho, kdo taky sdílí tenhle koníček.
~¤~

Plátno je zaplněno mým šíleným výtvorem, v němž se odráží vlastní pocity. Změť hlasů křičících v mé hlavě, volající o pomoc, ale já nejsem schopen je pochytit, abych je dokázal vysvobodit. Už z pocitu, že tady nepatřím, tohle není můj svět. Hledám místa, která mi připomínají domov, a stále doufám, že budu lepší. Budu brán jako součást, ale vím, že nezapadám.
"Ethane," ozvalo se za mnou a já byl donucen odvrátit pohled od mého uměleckého díla. Nikdy mi nevěřili, že ze mne něco bude. Mí rodiče již dávno po smrti, zemřeli na jakousi hrůznou chorobu a já zůstal na krku tetičce Lydii. Staré bábě, která mě každou chvíli peskovala. Bydleli jsme v malém domečku u lesa, kousek odtud malý rybník a všechno to tu vypadalo strašidelně. Za bouřky jsem se jako malý bál, nikdy jsem však s chrápající stařenou v posteli nevydržel ani hodinu.
Později jsem to tady ale začal milovat. Prostředí mě povzbuzovalo v šílených myšlenkách o nemožném a já se cítil tak svobodně. Ve škole, kterou jsem navštěvoval, jsem si našel pouze jedinou kamarádku. Byla přinejmenším stejně divná jako já. Občas za mnou jezdila i se psem a my bloudili po lesích, mlčeli, i smáli se a nevadil nám ani déšť, neboť jsme věděli, že my jako lidé jsme součástí samotné přírody.
Lydie na mě upírala přísné šedavé oči a já si nedovolil odvrátit pohled jinam, ačkoli mi její schopnost čtení myšlenek, jak mi to občas připadalo, byla nepříjemná.
"U dveří zase upadla klika, běž to opravit."
Vůbec jí nezajímalo, že na mém štětci zasychá úžasná barva, dokonale padnoucí na nedokončený obraz. Nezbývalo než uloženou práci jít vykonat a doufat, že to nebude trvat příliš dlouho. Posledně se mi totiž moc nedařilo, a když jsem podotkl, že by si měla po padesáti letech žití v tomhle plesnivém domě, pořídit nové, div jsem nedostal tou její hůlkou a děkoval bohu, ačkoli jsem zarytý ateista, za její matné vidění.
Lydie vždycky netrpělivě vyčkávala v prosezeném křesle, až práci dokončím. Jako malý kluk jsem rád objevoval nové věci a její pokoj jsem zkrátka prošmejdil. Dostával jsem přísné zákazy hrabat se v jejich věcech a tím víc mě to k tomu táhlo. Objevil jsem zašlé fotky tetičky Lydie pravděpodobně s jejími rodiči, u nich stála posmutnělá dívenka se dvěma světlými copánky. Myslím, že to byla moje maminka, ale Lydie se o tom nikdy nechtěla bavit.
"Zítra přijede Elise," řekl jsem jen tak mimochodem do hrobového ticha mezi námi. Lydie mě nehybně pozorovala se složenýma rukama. "Zase budete běhat po lesích v takové zimě?"
Bezděčně jsem pokrčil rameny a dotáhnul kliku, načež jsem vyzkoušel, zda všechno funguje, jak má.
"Tak ji pak aspoň přiveď domů, ať chudák holka ještě nenachladne…" nesouhlasně zamlaskala. Přitom jsem moc dobře věděl, jak nerada přijímá návštěvy.
Dveře jsem tak asi už popáté za svůj život opravil a mohl utéct do bezpečí vlastního pokoje, navlhčit již zaschlé barvy skoro hotového obrazu.

Elise druhý den podzimních prázdnin opravdu přijela. Abyste si ji uměli aspoň trošku představit, měla nakrátko střižené tmavě hnědé vlasy a velké oči, vzrůstově docela malá postavička. Na pohled působila až moc obyčejně, ale vnitřně vedla bohatý život. Vzala s sebou i Barnyho, čtyřnohého huňatého kamaráda. Stejně jako já byla jedináček, ale na rozdíl ode mě dobře znala své rodiče. Mnohdy jsem jí její rodinný život záviděl, ale ona mé naivní představy obracela v prach. Její otec pil a matka se do sebe často uzavírala. Párkrát do roka si sice vyrazili všichni na výlet, nějakou dobu vládla pohoda, ale pak se prý všechno vrátilo do starých kolejí.
Zdálo se, že ona ani já jsme neměli příliš šťastné životy. Ale když jsme byli spolu, všechny strasti se kamsi vytratily. Ten den se však stalo něco prazvláštního. Studený vichr vyzýval koruny stromů k tanci, seschlé listí se snášelo k zemi a šustělo nám pod nohama. Barny pokojně kráčel vedle nás, a pak jsme ji spatřili.
"Co to…?" vyjekla tiše Elise. Všichni jsme se zastavili a pozorovali to tajemné stvoření, které šlo sotva vidět. Průhledné, ale jasné, krásné a přeci nevýrazné proplouvalo mezi stromy, tiše a půvabně. A pak se ztratilo kamsi za rybníkem a více už jsme neviděli. Všechno bylo tak zvláštní, protože chvíli předtím jsme se bavili o nadpřirozených bytostech.
Nedokázali si nic z toho vysvětlit, jen jsme zarytě mlčeli. Vždycky jsem věděl, že tenhle svět není obyčejný, jak si ostatní myslí. Je tajuplný a jen občas se ukáže náznak něčeho nevšedního. Jen někteří pochopí. Jen ti, kteří chtějí věřit a umí se pořádně dívat kolem sebe, vnímat detaily. Ještě ten večer jsem začal s malbou dalšího obrazu a byl to ten nejlepší, který jsem kdy vytvořil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cathy Cathy | Web | 28. října 2013 v 16:06 | Reagovat

Také moc ráda fotím !

Já věřím v Boha a jsem věřící . Ale pořád pro mě vyhrává spíše věda , i když jsem přesvědčená , že " něco " je ... Zajímá mě filozofie člověka a tak :) V každém případě , tohle téma je velmi zajímavé .

2 Rouxie Rouxie | 30. října 2013 v 1:47 | Reagovat

Je to úúžasné. Budu se opakovat - úžasná slovní zásoba, líbí se mi nádech nadpřirozena.(A hele, poslední dobou když něco čtu, nebo koukám na nějaký film, vždycky je to o obrazech. Creepy. Nevermind.)
A když už, tak já v boha nevěřím. Věřím v nadpřirozeno, to ano, ale u tohohle tématu se můj úsudek zakládá na faktech. Když už to teda musí být, moudrý Gandalf promluvil a píše komentář ve třičtvrtě na dvě a mluví o absolutních sr**kách (nevím jestli se tu může nadávat :-D)
Anywaayyy..good job! I co se týče fotky.

3 Lexi Lexi | Web | 30. října 2013 v 17:27 | Reagovat

Pokud člověk něčemu opravdu věří a hlavně, pokud sám sebe přesvědčí o tom, že tomu už tak dokonce je, VŽDYCKY se to vyplní. Stačí jen intenzivně věřit a chtít :) Pak to jde samo.
Pěkně píšeš, zhltla jsem to jedním dechem!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama