Říjen 2013

Umělcem býti

27. října 2013 v 20:27 | Denise Brooks |  Jednorázové
Už jsem se několikrát přesvědčila o tom, že když člověk něčemu věří, může se to opravdu vyplnit. Věříte v nadpřirozeno? Věříte v Boha, v Ďábla? Věříte v něco, o čem jste v podvědomí přesvědčeni, že opravdu musí existovat? Asi na tom něco bude. Zastávám myšlenku, že tenhle svět není obyčejný. Ať už jsem byla svědkem podivných situací nebo mě naváděla intuice, nikdo mi nikdy nevezme mé myšlenky, mé přesvědčení.

Na to konto jsem napsala povídku. Vlastně nic originálního, protože mám pocit, že se tak trošku opakuju, ale prostě jsem ji napsala a aspoň to tady nebude zet prázdnotou, protože poslední dobou píšu samé na hlavu padlé úvahy, nedokončené příběhy podivných myšlenek.
Návštěvností mě moc netěšíte, ale já vás taky ne, takže to je vyvážené a aspoň nikomu nic nedlužím. Vlastně poslední dobou moc nemám náladu na blog, ani žádné náměty, které bych mohla použít do povídek, mě nenapadají. Teda vlastně jo, ale jsou natolik ztřeštěné, že si je píšu jen tak pro sebe a nekončí nikde, protože jim chybí zápletka i rozuzlení. Možná někdy... ale podzimní prázdniny si užívám. Zatím. Víkend byl krásný. A celopodzimní "náladu" potlačuju, jak se dá, snažím se, ale občas mě ten můj vnitřní svět stejně dostihne.


Dneska jsme byly s kamarádkou fotit :). Jsem ráda, že jsem potkala někoho, kdo taky sdílí tenhle koníček.
~¤~

V paprscích slunce fotek pár

12. října 2013 v 14:15 | Denia |  Fotografie
Ahoj všem :),

ráda bych se omluvila za svou neaktivitu, ale od té doby, co chodím na střední, si uvědomuju, kolik se toho změnilo a jak moc mě realita vtahuje do svého prostředí. Četla jsem naposledy asi před 14 dny, psala.. to už ani nevím kdy, nepočítam-li moje ujeté úvahy, které jsem raději nechala schované ve složce noteeboku.
Občas si vzpomenu, přepadne mě chvilka nostalgie a chce se mi brečet, z toho všeho. Mám pocit, že dětství za mnou už definitivně zavřelo vrátka.

Ve škole... nechci to nijak zakřiknout, ale zatím se mi docela daří. Pokud nepočítám fyziku,matiku a čátečně i chemii. A taky ten pravopisný test z jazyka českého, z kterého mám - ano - 5+! Jsem unavená, takže mi na hodně věcí nezbývá čas. Upadla jsem do již známého stereotypu: cesta do školy, škola, cesta ze školy, příliš krátké odpoledne, které strávím relaxací a učením a tak se to opakuje pořád dokola. O víkendech ani nemluvím, protože se obvykle ani nestihnu vzpamatovat z volna, a už je zase pondělí. Čas teď letí tak strašně rychle.

Sice nepíšu, ale fotit nepřestávám, Právě naopak :).


~¤~

Vnitřní světy introvertů

1. října 2013 v 21:25 | Denise Brooks |  Myšlenka a názor
Jakmile jsem spatřila tohle téma, nemohla jsem si ho nechat ujít a taky jsem sepsala pár slovíček z mého pohledu. Je jich málo, vlastně kratší článek jsem už dlouho nenapsala, ale přeci jen, ať to tu nezeje prázdnotou. I když já teď vůbec nečtu články ostatních, na povídky nemám náladu, jen myšlenky.. nevím proč poslední dobou píšu z mého pohledu na dané věci. Psala jsem s delší přestávkou, takže mi pak většina dřívějších myšlenek z hlavy vypadla, ale přece jenom jsem to dokončila.

Tentokrát nepůjde o čas xD (ó, ano, jásejte), nýbrž o typ člověka, jenž byl nazván introvertem...


...Kdokoli z nás už někoho takového viděl. Slyšel o něm. Nebo jím dokonce sám je. Mnohdy tiší, nezapojující se do konverzace, ztraceni ve svých vlastních myšlenkách. Zdá se, že nepotřebují společnost, věří jen hrstce lidí, příteli, možná jen sobě. Možná nikomu.

Ale opravdu to mohou být jen lidé, kteří se zdají být takovými tichými myškami?

Lidé tohoto typu v sobě uchovávají tajemství, dobré i špatné stránky se projevují jen v zastřené podobě. Často je přehlížíme, ale řekla bych, že oni nás nikoli. Svýma očima dokážou vidět skrze nás a odhadnout naše nálady a pocity více než kdokoli jiný. Je to jejich dar. Proč vlastně mluvím v třetí osobě? Myslím, že i já mám občas sklony uzavírat se do své ulity. Z přirozeného instinktu, z potřeby chránit se. Ovšem nejsem si tak úplně jistá, že mluvím o introverzi. Ale asi tam nějaká ta bude. Když začnu psát (číst), jděte všichni do p*dele, tohle je MŮJ svět. S prominutím. Takhle si myslím, že to všichni pochopili.

Každý bere tento pojem jinak. Někdo si představí tichou dívenku sedící dál od ostatních, nebo kluka, jenž hltá každé slůvko v napínavé knize, zatímco jeho kamarádi řádí venku. A někdo v tomto pojmu nalézá sám sebe. Ví, že to, co je uvnitř něj, mu nikdo nemůže vzít. Pravé JÁ skryté hluboko v duši... někde mezi zemí a jeho vlastním světem.