3.kapitola

21. září 2013 v 18:08 | Denise Brooks |  Edith
Ahoj!

Tenhle pracovní týden měl toho dost do sebe. Řešila jsem tolik věcí, které se seběhly nezměrnou rychlostí jako já, když jsem co druhý den běžela na vlak. Počínaje zpovědí mé kamarádky, přes fotografickou soutěž u nás ve škole (asi z toho nic moc nebude, ale se spolužačkou jsme se chtěly aspoň zapojit) až po včerejší odpoledne, které bylo víc než nezvyklé, plné všeho neznámého - včetně toho, že jsem se vysekala na skejtu kamarádky od M. Sobota byla ve znamení únavy, a tak jsem po obědě padla do postele a pobyla si v říši snů dobrou hodinku a půl a pak jsem sáhla po Eragonovi. Knížku mi půjčila moje spolužačka a musím říct - jsem asi na 70.stránce, že je to zatím zajímavý příběh :).

Před chvilkou jsem dopsala 3.kapitolu povídky, kterou čte podle komentářů víc než málo lidí, ale když už jsem s něčím začala, tak to aspoň dokončím. Bůhví, kolik kapitolek nás ještě čeká, ale věřte nebo ne, zatím mě moje OT baví a nehodlám se jí jen tak vzdát. Tak tedy všem, které příběh zaujal, přeju hezké počtení a prosím alespoň o kliknutí na hodnocení pod článkem :).


~¤~

Z malého nachlazení se nakonec vyklubala hnisavá angína, a tak jsem se musela léčit doma dva týdny a do toho dohánět školu. Už tak jsem měla zameškáno tolik hodin, že jsem se v duchu obávala, zda vůbec budu moci dokončit čtvrtý ročník. Do toho všeho začal stres z maturity, přicházející Vánoce všemu shonu taky moc nepřidaly. Tom mi párkrát zavolal, ale z těch několika málo hovorů jsem zvedla jen dva, neboť jsem nechtěla, aby se rodiče nepříjemně vyptávali. Ptal se mě, jak se mi daří, jak jde učení a jestli už mi je lépe. Změna nastala, až když jsem přišla konečně do školy. To mi zavolal, jestli v pátek večer nechci zajít na to kafe, zda si vzpomínám na jeho předchozí pozvání. Nebylo nic těžkého se doma vymluvit na doučování z matiky.
"Ahoj," pozdravila jsem, když jsem ho našla u jednoho nenápadného stolečku v drahé kavárně.
"Ahoj, Edith," odvětil a pomohl mi z kabátu. Byl tak galantní. Chvíli jsme nevěděli, o čem mluvit, pak se náš rozhovor stočil na téma "divadlo, škola". A pak na rodinu, zájmy a koníčky. Nikdy dřív jsem s ním takhle nemluvila. Nikdy dřív jsme se na sebe tolik neusmívali. Přestože jsem ho dříve nesmírně obdivovala jako umělce, trochu jsem v něm viděla bohatého snoba, který neví co s penězi. Ale asi jsem se šeredně zmýlila. Předtím se mi zdálo, že má tolik práce, že ho mé vřelé otázky ohledně toho, jak to jde, obtěžují, občas působil tak roztěkaně. Ale dnes večer věnoval pouze mě, bavili jsme se o všem tak uvolněně. Tedy do té doby, než mu zazvonil telefon. Nechtěla jsem být zvědavá, a tak jsem pohled sklopila někam do desky stolu a pohrávala si s poloprázdným hrnkem čaje. Koutkem oka jsem postřehla, že se tváří nesmírně vážně a v další chvíli se začal mračit. "Cože? Jak je na…? Dobře, budu tam, díky, nashle."
"Edith, omlouvám se, ale budu muset okamžitě odjet něco si vyřídit."
"Stalo se něco?" zeptala jsem se starostlivě, jakmile jsem zaznamenala paniku a zoufalství v jeho tmavých očích.
"Jo, teda vlastně nic, ale musím už jít, zavolám později!" Položil na stůl pár bankovek a opět zmizel jako pára nad hrncem během deseti vteřin.
Nic jsem nechápala. Cítila jsem, že se stalo něco ošklivého, ale nemohla jsem se vyptávat. "V pořádku, měj se."

Toho večera jsem se pořád dívala na displej telefonu, ale žádná zpráva nepřišla ani druhý den. Bylo mi trapné sama mu psát, ale zároveň jsem nechtěla, aby si myslel, že je mi to lhostejné. Potřásla jsem hlavou a pustila televizi, ovšem ani během napínavé kriminálky mě neopustily dotěrné myšlenky.
Vůbec jsem mu nerozuměla. Vlastně jsem ani moc nevěděla o jeho rodině, nic mi tehdy večer neřekl. Třeba o tom nechtěl mluvit. Ostatně, co by mě vykládal? Jenže, teď jsem se zase já cítila poníženě. Kolik jsem mu toho řekla o sobě a mých nejbližších? Snad jen, že moc nevycházím s rodiči a bratr je šťastně ženatý a má dítě. To není nic moc, vlastně mně samotné dělalo občas problém se otevřít. Moc jsem nemluvila, neměla jsem s kým. Díky své vedlejší práci jsem netrávila s kamarádkami ze školy téměř žádný čas, nechodila jsem na městské párty ani do tanečního klubu. Vlastně snad ani po škole do obchoďáků. Neměla jsem se čemu divit, můj svět byl někde úplně jinde.
V sobotu odpoledne jsme byli doma všichni. Taťka se díval na televizi a mamka četla. Já jsem se učila a byla ráda za ty chvíle klidu. Bohužel, netrvaly dlouho a bytem se rozezněl zvonek. Ztěžkly mi nohy a srdce mi vyskočilo až kamsi do krku. Že by Tom?
Běžela jsem ke dveřím se slovy: "Jdu tam!" Doufala jsem, že rodiče zůstanou tam, kde jsou.
"Hannah?" vyjekla jsem překvapeně s křečovitým úsměvem. Ta mě radostně objala, v ruce zjevně drahou kabelku, na sobě kabát a úzké džíny. Nechyběly ani módní doplňky jako výrazné kulaté náušnice, řetízky a náramky. To byla prostě Hannah.
"Edith! Super, že jsi doma. Trochu jsem měla strach, že k tobě netrefím, dole mi nějaká hodná paninka nechala dveře otevřené, tak jsem se nemusela hlásit. Napadlo mě, nemáš teď čas? Zašly bychom třeba na kafe, kouknout po nějakých obchodech…" tvářila se tak nadšeně, a když už tu došla, nemohla jsem odmítnout. Pozvala jsem ji dál. Měli jsme docela malý byt, takže nezbývalo, než ji odvést do kuchyně, kde momentálně snad nikdo nebyl. Tak či tak jsme museli projít obývákem. "Eh, Hannah? Počkej," pošeptala jsem a vtáhla ji do svého pokoje. "No, kdyby se naši ptali, odkud se známe, tak řekni, že mě doučuješ matiku, jasný?"
"Matiku? Nenávidím matiku, jak tě ji můžu doučovat, vždyť jsem prošla se čtyřkami," zasmála se Hannah, ale já ji zarazila. "Jenom jako, oni se nesmí dozvědět, že chodím do divadla hrát, chápeš?"
"No jo, ti tvoji rodiče. Fajn, nějak to uhraju, jsem přece herečka, no ne?"
Spěšně jsem rodičům oznámila své záměry, představila jim Hannah a pelášila se trochu upravit a obléknout. Přestože jsem se s ní neznala kdovíjak dlouho, měla jsem Hannah hrozně ráda. Od odchodu Wendy na novou školu jsem už pak žádnou takovou kamarádku neměla. Rodiče si tuhle sympatickou holku oblíbili, myslím, že k tomu přispívala hlavně skutečnost jejích matematických schopností.

"Každý týden chodím pařit a ostatní z divadla zřejmě taky relaxují. Akorát John svědomitě vykonává roli otce a myslím, že Mischel teď odjela někam fotit na tři dny."
"Takže si dosyta užíváte dovču," poznamenala jsem závistivě, ale zároveň s úsměvem na rtech. Všichni byli nepochybně šťastní, že jejich práce nepřišla nazmar a nějakou tu korunku už potřeboval každý, protože prý minulé vystoupení za moc nestálo.
"To jo," souhlasila Hannah a usrkla mléčného nápoje, "chudák Tom," řekla po chvíli se zamyšlením.
"Chudák, proč?" Vlastně celou dobu jsem doufala, že se mi o něm alespoň slůvkem zmíní.
"No přece jeho sestřička měla zase nějaké zhoršení… vlastně ty to nevíš… jeho sestra už půl roku bojuje s leukémií," pověděla mi posmutněle. Bylo to jako facka. A já hloupá si myslela, že se mnou nechce mít už nic společného. Byla jsem tak sobecká, vůbec jsem nemyslela na možné varianty jeho odchodu.
"To je strašné," hlesla jsem, jakmile jsem mohla promluvit, v krku jako na saharské poušti. Teprve teď jsem si uvědomila, jak roztěkaně a zoufale v ten večer vypadal.
Večer jsem se rozhodla Tomovi zavolat. Nechtěla jsem se vtírat, vyzvídat nebo tak něco. Jen jsem chtěla, aby věděl, že jsem tady pro něj, kdyby cokoli potřeboval.
"Tome, tady Edith. Jsi v pořádku?" zeptala jsem se nejistě, když se z telefonu ozvalo vrčivé "Prosím."
"Ah, ahoj, Edith, jo, jsem v pohodě. A co ty? Jsi zdravá? Ehm, vlastně.."
Překvapila mě jeho pomatenost, vždycky mi připadal vyrovnaný, že má nad vším kontrolu. "Pil jsi?" vypadlo to ze mě dřív, než jsem to stihla zarazit. Bylo to tak nevhodné.
"Trochu," odvětil po pár vteřinách nekonečného ticha, kdy jsem myslela, že mi zavěsí.
"Tome, nepotřebuješ s něčím pomoct?"
"Ne, ne. Díky. Už musím, měj se."
Píp.
Nemohla jsem se na něj zlobit. Měl tak křehký hlas… nejraději bych za ním hned teď jela, ale nešlo to. On si to nepřeje a já bych mu akorát přihoršila svým soucitem. Já taky nesnášela, když mě někdo litoval.
A tak jsem čekala. Jeden, dva, tři dny. Tom mi nezavolal, měl plno jiných starostí. Ale já po osmi dnech prostě vzala mobil do ruky a vytočila jeho číslo. Nechtěla jsem být otravná, ale připadalo mi slušné se mu ozvat. Náš rozhovor probíhal stejně jako minule. Ptala jsem se, jestli něco nepotřebuje. Pořád ta samá písnička. Ale pak začal vzlykat.
"Tome, co se stalo?" ptala jsem se starostlivě, přestože jsem měla hrozivé tušení.
"Umřela," řekl nesrozumitelně.
"Ach, bože, Tome, je mi to tak strašně líto," zašeptala jsem. Nevěděla jsem, co jiného říct a možná by mě ani neslyšel.
Tom nepochybně trávil veškerý svůj čas s rodinou a já do toho nechtěla zasahovat. Byla jsem jen jeho kamarádka, nic víc. Asi další dva týdny jsem doháněla školu, ale pořád mě rozptylovaly myšlenky na něj a hrůzu, která se mu přihodila. Každý den jsem se chodila ptát do divadla, zda už se vrátil. Až jednou jsem ho tam konečně zastihla. Kolikrát jsem si v mysli nacvičovala, co bych mu měla ze slušnosti říct, ale pak když se naše pohledy setkaly a já v jeho očích viděla nádech odtažitosti, nezmohla jsem se na nic víc než :"Je mi to moc líto, Tome."
Zjistila jsem, že Tom přišel divadlu oznámit, že si bere dovolenou na dobu neurčitou, neboť prý v takových pochmurných myšlenkách by neměl náladu na tvoření, třeba do měsíce napíše tragédii.
Od smrti jeho sestry jsme si byli zase tak nějak dál, chovali jsme se k sobě opět profesionálně, když už jsme spolu prohodili pár slov, šlo o otrkané nic neříkající fráze. Vlastně jsem ho viděla jen dvakrát za celý ten měsíc. Učení už se nezdálo tolik, nakonec jsem dopsala všechny potřebné testy, eseje a doplňkové práce, a tak nějak doufala v jakžtakž dobrý výsledek. Úkolem bylo hlavně nepropadnout. Alespoň rodiče dokázali moji snahu ocenit a chovali se ke mně docela hezky.
A tak jsem proplula dalším podivným obdobím v mém životě a doufala, že to dobré nějakou tu dobu potrvá. Ačkoli jsem měla konečně trochu klidu po všem tom shonu, už mi zase začalo chybět hraní a zpěv.

« Předchozí | 3.kapitola | Další »
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 21. září 2013 v 23:25 | Reagovat

Och, chúďa Tom. :-( To je strašné... A Edith, tak sa pekne snažila ale proste on na to nemal náladu, chápem, ale mrzí ma to. Nemala by mu byť oporou? :D (dobre, sentimentálna polhodinka pred polnocou :D)
Je to zase geniálne napísaná. Veľmi sa mi to páči, som zvedavá, čo bude ďalej. :D

Inak tá fotka, na ktorú si sa pýtala, nie je moja, je z weheatrtitu :D

2 Rainy Rainy | Web | 23. září 2013 v 8:55 | Reagovat

Tak, veřejně se omlouvám za všechna křivá slova, která jsme snesla na Tomovu hlavu. :) Jsem ráda, že jsem se spletla. Je mi ho líto, neuvěřitelně moc, ale doufám, že to nakonec s Edith nějak překonají. Jsem zvědavá, co se bude dít dál, tak nás dlouho nenapínej, dobře? :) Perfektní kapitola.

A dobíhání na vlak. To známe. Občas když čekám ve F-M v hale na nádraží, rozhlížím se lidech, co přijeli od Těšína a snažím se odhadnout, jestli mezi nimi nejsi náhodou i ty? :D Promiň, nechci abys mě měla za úchyla, jen mě to tak napadlo, když jsi mluvila nahoře o tom vlaku.

3 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 23. září 2013 v 15:22 | Reagovat

[1]: Děkuju :-). Aha, škoda! Já totiž nacházím takové fotky všude kolem, ale nemůžu zjistit, zda je to upravené, nebo jen prostě profesionálně vyfocené za dobrého světla..

[2]: Děkuju moc, Rainy! :-) Moc si vážím tvých komentářů a tak trochu jsem doufala, že si tuhle povídku přečteš, abych řekla pravdu :-D :-).

Já to vůbec neberu jako úchylnost! Co ty víš, třeba se jednou potkáme! Jednou už se mi taková zvláštnost stala, s holkou z RPG hry.. zrovna letos s náma jela na adapťák - SOŠ jela s gymplem :-) a teď mi najednou někdo poklepal na rameno, otočím se a vidím ji v ztělesněné podobě. Je to takový zvláštní pocit ???.

4 Ornella van Cor Ornella van Cor | Web | 24. září 2013 v 13:27 | Reagovat

Zatím je to jen přípravný ročník, opravdové přijímačky mě čekají až v květnu, ale budu určitě psát o tom, jaké to tam je, co se učíme apod. :-)

Žárlit je normální, já žárlím sice málo, ale stejně. To je lidská přirozenost, chránit si to, co je naše. :-)

Jinak leukémie je pěkná svině, snad se s tím Tom dokáže smířit. :-)

5 Rouxie Rouxie | 25. září 2013 v 15:44 | Reagovat

oohh, co mi to děláš. Chudák :(. Kdyby doopravdovému Tomovi umřela sestra, šla bych se asi zastřelit. On má tak rád svojí rodinu...
Kapitola krásná, žrala jsem ti každé slovo. A i když nemám moc času, rozhodně chci pokračování co nejdřív ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama