1.kapitola

2. září 2013 v 16:02 | Denise Brooks |  Edith
Už to zase začíná. Brzké ranní vstávání - odejdeš za tmy, přijdeš po tmě xD... Jak vy jste zvládli první školní den? Já celkem uspokojivě. Alespoň pro dnešek, protože na zítra si máme přinést sešit matiky. Máme užasného třídního, který je posedlý matematickými úlohami, hádánkami a vůbec celou matikou a fyzikou. Není to skvělé? -_-
Dříve než spadnete do blázince každodenních událostí, chystám ještě nějakou tu recenzi a úvahy, ale předně už dneska zveřejňuji první kapitolku všem, kteří se rozhodli číst dál. V ději se přesouváme o pár let dopředu, více se začíná vybarvovat hlavní myšlenka. Jenom doufám, že se bude líbit a budou nějaké ty komenty! :)

~¤~


Už to byl rok, co jsem se přihlásila do hudební školy - mám vlastního učitele a snažím se zdokonalovat ve zpěvu. Myslím, že mi to jde, neboť jsem byla vybrána do soutěže, která proběhla na konci října. Rodiče samozřejmě o ničem nevěděli. Celý rok jsem jim lhala, bohužel jsem neměla na vybranou. Nechápali by mě.
V soutěži jsem skončila na třetím místě, což pro mě bylo za ty hodiny dřiny zklamání. Byla jsem hrozně nervózní, protože jsem takhle nikdy nevystupovala a trochu se mi chvěl hlas. Tréma, strach a následný "neúspěch" ve mně vzbouřily emoce a já, ačkoli jsem se udržela dost dlouho na to, abych si neudělala ostudu, po vyhlášení výsledků a gratulaci s pláčem utekla na toalety.
Den, kdy mě můj učitel vybral do této soutěže, byl asi mým nejlepším v životě. Jenže teď jsem si připadala nemožná. Už proto, že jsem spletla druhou sloku písničky. A navíc, přilepšila bych si, kdybych uměla na nějaký nástroj, jenže to jsem si nemohla dovolit. Rodiče by něco takového v bytě nesnesli.

Bouchly dveře a já zadržela dech, usilovně jsem se snažila utřít slzy a rozmazanou řasenku, opřená o stěnu v kabince.
"Edith Carmen?" ozval se z předsíňky mužský hlas. Ponížením bych se nejradši spláchla do záchodu, ale protože to nešlo, musela jsem vylézt. Přede mnou stál muž, jehož jsem si dříve v publiku nevšimla. Mohl mít tak kolem třicítky a vzhledově byl docela hezký. Ta tvář, jako bych ji už někdy viděla. Tak samo pohlížel on na mě tím svým zkoumavým pohledem s povzbudivým úsměvem na rtech.
"Neviděli jsme se už někdy? Na nějakém večírku, v divadle, nebo tak nějak?" zeptal se. Já se pousmála a zvedla k němu oči. Nechala jsem jemně vlnité vlasy spadat do obličeje, snad zakryjí stopy po slzách.
"Tom Douglas," jemně jsme si potřásli rukama. Celkově zhodnotil můj dnešní výkon a pak mi, panebože ano, nabídl práci u svého známého. V nějakém luxusním baru pro boháče. Každý pátek od osmi do desíti. A já bez váhání přijala. Ve zlomku sekundy jsem neuvažovala nad rodiči, ani nad tím, jak to všechno bude vypadat. Viděla jsem splněný sen, nebo alespoň něco, co by mi to připomínalo.

Seznámila jsem se s kapelou a do měsíce začali hrát známé hitovky z dřívějších let světoznámých autorů. Ale všechno nebylo tak růžové, jak se na první pohled zdálo. Oplzlí snobové, kteří vás svlékají pohledem, zlehka vyfukujíc obláčky cigaretového kouře, myslíc si, jak jsou kdovíjak neodolatelní. Přesto jsem o nich zcela jistě věděla, že větší polovina má doma děti. Jejich ženy netrpělivě čekají u svého oblíbeného seriálu či knížky se sklenkou vína. Přišlo mi to tak nechutné a hlavně smutné. Nechtěla jsem být nevděčná, a proto jsem se snažila snášet kde co. Třeba od někoho dostanu lepší nabídku. Tom Douglas byl skvělý umělec a já ho obdivovala. Působil v divadle jako herec, částečně i jako režisér a miloval hudbu.
"Zdravím, Edith, tak jak to dneska šlo?" Po dlouhé době sem pan Douglas zavítal ve společnosti upjaté dámy. Měřila si mě lehce opovržlivým pohledem, ale snažila se působit mile. Vzešel z toho nepřirozený škleb a mně zacukaly koutky úst k úsměvu.
"Dobře, díky," odvětila jsem a mrkla na hodinky. 10:24. Už bych měla spěchat domů, rodiče se budou strachovat. "Už půjdu, příjemný zbytek večera."
Není to jako mluvit se sobě rovnými spolužáky, tady jste se museli chovat stejně uhlazeně jako vaše okolí. V opačném případě jste tu neměli co dělat.
"Ale no tak, přeci nás tak brzy neopustíš!" zaprotestoval Tom a udělal tak své společnici ohromnou radost. Ve vyhublých pařátech sevřela pevněji malé psaníčko, které jí barvou ladilo ke krvavě červenému laku na nehty.
"Už bych opravdu měla jít. Snad jindy," omluvně jsem se vysmekla z jeho jemného sevření zápěstí a zlehka jsem mávla na chlapy z kapely. Pak už jsem pelášila ke dveřím dřív, než mě kdokoli mohl odchytnout na kus řeči. Potřásla jsem hlavou, dopnula poslední knoflíček baloňáku a vyšla do mrazivé podzimní noci. Každý pozdní večer pro mě přijížděl taxík. Rodiče si mysleli, že prostě každý pátek chodím pařit se svými spolužáky, a tak pro mě aspoň udělali tuhle laskavost. Už se nedozvěděli, že taxík jezdí vždy na opačný konec města. Jenže tentokrát měl zpoždění a já zůstala stát v prázdné uličce sama. Nechtělo se mi vracet dovnitř pro potěšení zraků postarších pánů. Taxík už tady určitě za chvilku bude.

Dveře klubu se otevřely a vyšel z nich nějaký ramenatý chlapík s pracovní taškou v ruce. Stála jsem nehnutě na místě a zarytě hleděla do země, doufajíc, že mě přejde bez povšimnutí.
"Ale, ale, naše mladá zpěvačka, copak tak sama?" začal medovým hlasem a s jízlivým úsměvem ke mně přistoupil. Cítila jsem z něj alkohol a závan tabáku. "Pojď, odvezu tě domů."
"Ne, díky, ale mám objednaného taxíka. Každou chvíli přijede."
"Myslím, že ne. Nebo bys nechtěla domů? Co?" pokračoval a mně se začalo dělat nevolno. Srdce mi divoce tlouklo do hrudi a nohy se mi podlamovaly, že jsem měla pocit, že bych ani nedokázala běžet. Jako v nějakém hrůzném snu.
"Poslyšte, nechte mě být!"
Natahoval ke mně ruku a zlehka se dotknul mé líce. Pleskla jsem mu po ní a v té chvíli jsem spatřila poblikávající světla taxíku. Úlevně jsem vpadla do zadních sedaček automobilu. Asi poprvé za celou dobu jsem se těšila domů.

Další pátek jsem nechutně otravného chlapa viděla v klubu zase. Lačné pohledy mužů mě začínaly dopalovat. Připadala jsem si jako v bordelu a tak jsem byť nerada, tuhle práci opustila. Připadalo mi, že tohle všechno se jen zdánlivě podobá mému skutečnému snu. Chtěla jsem být slavná, ale zároveň si zachovat čest. Bohužel žijeme v 21. století.

O týden později mě před školou čekal Tom Douglas. V tom svém černém kabátě a krycím klobouku. Přesně tak jako jsem ho viděla poprvé. Svou "návštěvou" mě úplně překvapil. "Dobrý den, potřebujete něco?" ozvala jsem se do něj. Přestože jsem stála hned u něj, byl natolik zaměstnán svými myšlenkami, že mě asi nezaregistroval. Nebo to dělal schválně, ale spíše mi připadal zvláštní. Jakoby se věčně utápěl ve svém vlastním světě.
"Eh," trhl sebou a pak se omluvně pousmál, "Edith! Co vás to napadlo odejít z klubu?"
Jistě, můj odchod se mohl zdát pro některé unáhlený, ale já za těch několik týdnů jsem toho měla po krk. "Promiňte, ale to není zrovna něco, co bych chtěla rozebírat zrovna tady a teď. Navíc spěchám na autobus, musím se učit, víte? Mám i soukromý život, pokud vám to nedošlo."
Oj. Svým chováním jsem ho očividně vyvedla z míry. Znal mě jako poslušnou mladou holku, ale já toho měla prostě dost. "Víte, moc si vážím toho, že jsem měla možnost si něco takového zkusit, ale pro mě to prostě není. Víte, já chtěla působit jako zpěvačka, ne jako šlapka."
Douglas chvíli zamyšleně hleděl před sebe a já měla dojem, že už je zase tam - ve své mysli. "Někdo z klubu vám nabízel peníze za …?"
"Ne! Ale… proboha, cítila jsem se tak!" Copak to nevidí? Kdyby se tak mohl vžít do mé kůže.
"Myslím, že už nadešla ta správná chvíle. Pojďte, zajdeme si na kafe," jemně mě uchopil za paži a odváděl dál od školy. Já ale zůstala stát. Rozzuřená tím, jak se mnou jedná. Jako by mě vůbec neposlouchal, co se mu celou dobu snažím říct. Do toho pajzlu už nevkročím. "Říkala jsem vám, že nemám čas. Musím se učit."
"Věřte mi, že to, co se vám chystám nabídnout, určitě neodmítnete. Pojďte už."
A tak jsem s ním šla do nedaleké kavárničky na kraji města, plná očekávání a nejistoty.
"Takže," začal a promnul si ruce, načež si o ně opřel hlavu, "v divadle teď začínáme nový muzikál a mám tam jednu neobsazenou vedlejší roli. Jdete do toho?"
To byla otázka? On mi opravdu nabízí práci v divadle? Nasucho jsem polkla a vlastně jsem vůbec nevěděla, co na to říct. Na jednu stranu to vypadalo jako skvělá nabídka, která se jen tak neodmítá, ale… "N-no, ale já neumím hrát, nemám s tím žádné zkušenosti," vysypala jsem ze sebe a byla vděčná, že nám číšnice ke kávě přinesla i malou sklenku vody.
Pan Douglas se uvolněně usmál. "To nebude problém. Trémy jste se zbavila už dávno a teď tam zazpíváte jednu písničku do pozadí, ani nebudete přímo hrát. Takže zítra ve dvě odpoledne?"
"To mám ještě školu."
Ani se nad tím nepozastavil. "Tak prostě odejděte dřív. Musím jít, tak zítra a snažte se přijít včas!" Cestou potkal číšnici a ve spěchu jí do ruky vrazil pár peněz. Do vteřiny byl pryč a nechal mě tam, napospas milionům myšlenek.

« Předchozí | 1.kapitola | Další »
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rouxie Rouxie | 3. září 2013 v 17:01 | Reagovat

TÓÓÓM ! On je tak úžasně dokonalý ! Takový můj vysněný muž :). A Ed se mi taky hrozně líbí, sympatická, krásná, talentovaná..prostě všechno jak má být. A nepochybuji, že se zamiluje do Toma. Kdo by se nezamiloval ! Normálně jí ho závidím :DD!
I když jsem tuhle kapitolku četla, s chutí jsem si jí přečetla znova a opět se těším na další. Carry on, jak už jsem několikrát řekla :)

2 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 4. září 2013 v 21:23 | Reagovat

Och, to je geniálne :D
Ten Tom je naprosto božský :D :D Taký neviem, ale zaujímavý :D hlavne to ako je neustále zabratý sám do seba, tak to sa mi kruto-krutě páči :D
A Edith, tá je dokonalá :D úplne krásna, sympatická, talentovaná, rozumná, milá, ale ako sa nahnevala bolo k sežrání :D
Uf, ani sa jej nečudujem, že z toho klubu odišla, lebo to bolo brutálne :D
Som zvedavá čo bude ďalej :D :D

Inak my máme teraz v prváku takého profesora, mladého, celkom pekného ;-) učí len druhý rok, ale že na matiku a anglinu (prečo musím byť v jeho skupine?) je krutý :D kokšo ja matiku neznášam a ešte s triednym :D :D No sme to super schytali obe :D

3 Lexi Perennis Van der Lux Lexi Perennis Van der Lux | 5. září 2013 v 16:09 | Reagovat

Vieš čo je zvláštne? Že keď som prvý krát videla banner s tou babou, rozmýšľala som, že by sa jej hodilo meno Carmen :D

Je to veľmi zaujímavé... :D I keď ja mám z Toma skôr zlý pocit... :D

4 Rainy Rainy | Web | 23. září 2013 v 8:38 | Reagovat

Mě se Tom nelíbí. Ani trochu. Připomíná mi nějakého chlapa, který láká děti v parku na bonbóny. Pln jim sny a přitom má spoustu postranních úmyslů. Třicátníci se jen zřídka zamilovávají do tak mladých, ač velice talentovaných) dívek, řekla bych. A jinou možnost zkrátka nevidím... No, ale nechám se překvapit. :)
V každém případě, povídka se nádherně čte. Máš perfektní sloh. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama