Září 2013

Uprostřed

25. září 2013 v 20:01 | Denise Brooks |  Na jazyku
V tomhle článku vás zase hodlám otravovat myšlenkami o čase, protože ten se mi v poslední době zjevuje příliš často. Přemýšlím nad tím, zda ostatní nad tím taky tak uvažují. A protože je středa, nazvala jsem článek Uprostřed, ovšem nejen uprostřed týdne.

/Mimochodem, návštěvnost se přece jen o stupínek zvedla, komentáře přibyly, díky tomu mám chuť přidávat další a další články, a přestože se toho ve škole hromadí, zatím si díkybohu najdu aspoň kousek času, abych něco napsala, nebo přidala ze sbírky. :)


Tak nějak vzdáleně. Od všeho ostatního. Uprostřed šílenství zastavila jsem se. Jen čekám a přemýšlím. Nikdo se neohlédne, každý běží dál, ale přesto si na sebe občas nevědomky vymezí trošku času. Řeší naprosté banality, ale důležité věci jsou odloženy bokem. Nějak přestáváme chápat, proč vlastně žijeme. Že je vlastně úplně jedno, jakou cestou se vydáme, kolik překážek budeme muset překonat, abychom dospěli k cíli. Cíl, tak jedině mohu nazvat smrt. Krycí název pro něco děsivého.

Kolik lidí si užívá cestu, pomůže svým blízkým, bez toho aniž by byli zaslepeni svým vlastním chtíčem? A zase je na řadě sobeckost a bezohlednost lidských tvorů. Jedna z nejhorších vlastností člověka. Vede ke lžím, pomluvám. Ale kolik toho chceme dosáhnout my?

Zastavila jsem se uprostřed týdne a nechala volný průběh myšlenkám. Dny, kdy musíte konverzovat, aby vás neodsuzovali za vaši mlčenlivost.

Proběhli jste těch pár vět očima, nebo vás to donutilo k zamyšlení? Pár vteřin, pro někoho možná minut… aniž bychom si to uvědomovali, lidé už zase běží dál.

3.kapitola

21. září 2013 v 18:08 | Denise Brooks |  Edith
Ahoj!

Tenhle pracovní týden měl toho dost do sebe. Řešila jsem tolik věcí, které se seběhly nezměrnou rychlostí jako já, když jsem co druhý den běžela na vlak. Počínaje zpovědí mé kamarádky, přes fotografickou soutěž u nás ve škole (asi z toho nic moc nebude, ale se spolužačkou jsme se chtěly aspoň zapojit) až po včerejší odpoledne, které bylo víc než nezvyklé, plné všeho neznámého - včetně toho, že jsem se vysekala na skejtu kamarádky od M. Sobota byla ve znamení únavy, a tak jsem po obědě padla do postele a pobyla si v říši snů dobrou hodinku a půl a pak jsem sáhla po Eragonovi. Knížku mi půjčila moje spolužačka a musím říct - jsem asi na 70.stránce, že je to zatím zajímavý příběh :).

Před chvilkou jsem dopsala 3.kapitolu povídky, kterou čte podle komentářů víc než málo lidí, ale když už jsem s něčím začala, tak to aspoň dokončím. Bůhví, kolik kapitolek nás ještě čeká, ale věřte nebo ne, zatím mě moje OT baví a nehodlám se jí jen tak vzdát. Tak tedy všem, které příběh zaujal, přeju hezké počtení a prosím alespoň o kliknutí na hodnocení pod článkem :).


~¤~

Když času je málo

16. září 2013 v 20:55 | Denise Brooks |  Na jazyku
Se začátkem školního roku se vrátily naše povinnosti. Chodit do školy, vstávat, pro některé možná učit se? To všechno žere tolik minut, tolik hodin. Štvát vás to může v neděli večer, že zase pět dní budete mít nalajnovaných do řádků, aniž byste nad čímkoli museli uvažovat. Je to prostě tak. Najednou zjišťujete, kolik je hodin - v hodinách, kdy konečně zazvoní, o přestávce, abyste zjistili, kolik času ještě máte se naučit na následující test; zda stihnete vlak, autobus. Je toho tolik a času tak málo. Už zase mě deprimuje myšlenka ranního vstávání. Ne že bych se netěšila do školy, ale mám pocit, že na mě něco leze. Snad to bude jenom rýma. Jsou to maličkosti, které mě dokážou rozhodit. Obzvlášť o víkendu, kdy najednou všechno utichne, a já mám čas přemýšlet nad dosavadním životem. Možná nostalgií. Ten přechod na novou školu na mě doléhá teprve teď. Začínají mi chybět kamarádi ze základky. Občas spolu jezdíme vlakem, ale pak se rozdělujeme a možná proto, že se naše cesty ubírají jiným směrem. Jsem na ně zvyklá, byla jsem zvyklá, že šli všude se mnou.


Taky se bojím zimy, minulý rok nepřinesla nic pěkného. Byla moc krutá, a teď nemyslím počasí. Moc ostrá, mnohé se změnilo, k horšímu. Dlouho mě strašila sněhová břečka, přestože jsem ji dřív brala jako něžné pohlazení v bezpečí Vánoc.

A potom čtu různé články blogerek a blogerů. Obdivuju lidi, co umí využít svůj čas a přeci jsou tak svobodní. Jistě, taky znám takové, co mají každý den narvaný, co všechno musí udělat, kam všude musí zajít. Ano, slovíčko "musí" se tam objevuje nesčetněkrát. Nevidím tam tu svobodu. Ale ti, kteří celý den něco dělají, dělají to pro sebe, nikoli pro druhé. Umí si svůj den užít sami. Nejsou nikým vázáni, dokonce ne ani sami sebou. Taky se snažím takovou být. Sem tam žít svobodně, bez povinností. Člověk to bere jako relaxaci a pak může zase normálně fungovat.

Je fajn takhle chápat život, svůj čas. Je jen náš, nikdo nám ho nemůže vzít. Někdo ho má víc, a přesto pořád málo, ale pořád na tom skončíme všichni stejně.
Tenhle článek jsem včera večer nedopsala. Problém byl čas, který mě hnal do postele. Budík, jenž mlčky, na kolik je toho tento přístroj schopen, stál na poličce vedle postele, přitahoval mé oči a nevědomky upozorňoval.

2. kapitola

13. září 2013 v 21:57 | Denise Brooks |  Edith
Zhruba po týdnu ubíjející školy (kecám, ještě se skoro neučíme xD) přináším další kapitolku pro všechny natěšené čtenáře povídky Edith. Psala jsem ji tuším ještě o prázdninách nebo hned za začátku školního roku, takže tam ještě nejsou vidět následky brzkého vstávání ani ničeho jiného. Ačkoli je kraťoučká, rozhodně čekejte nástin něčeho většího :).
A co vy, jak zvládáte školu? Žijete? Snad ano, jinak mi nemá kdo komentovat xD..


~¤~

Očima umělce

7. září 2013 v 11:33 | Denise Brooks |  Básničky
Ahoj!

Včera jsem se vrátila z dvoudenního adaptačního kurzu, unavená, ale s mnoha zážitky. Mám cosi sepsáno ve wordu, ale pravděpodobně to nezveřejním. Asi by vás to nebavilo číst. Tak aspoň pro sebe :).

Po dlouhé, opravdu dlouhé době jsem se zabásnila. Myslím, že to bylo před týdnem, dvěma? Měla jsem takovou blbou náladu, sžíraly mě deprese. Už je to sice pryč, ale dneska se zase cítím divně a hlavně nesmírně blbě. Určitá osoba mě nepochopila, vzala mě za slovo, a já dnes nemohla dorazit tam, kde jsem byla pozvána mezi neznámé přátelé. Tak hrozně mě to mrzí, ale nemůžu za svoje rodiče, jak jsou na mě přísní, třebaže jde o hru. Kolik věcí bych musela vysvětlovat, protože mojí mamce nestačí říct, že jedu s kámošema pryč, jak rychle se to všechno seběhlo... A já se teď cítím tak provinile.


V prázdných stránkách knih,
spisovatel marně příběh hledá,
když otočí list,
tváří tvář se s ní shledá.

Osloví ji, oslnivě krásnou,
ta, jež mu vypráví,
o příběhu lásky, o mládí.

Pochopí, sepíše do řádků,
tisíce zářících korálků.
Slova lžou, příběhy matou,
jak naivní se zdá svět v očích umělce.

Bezhlavě věřící svým němým příběhům,
jež neznají konce, neznají věčnost,
neznají krutou skutečnost.

A tak se ztrácí, ve slovech něhy,
Už tenkrát nalezl poklidné břehy.
Břehy, jež líbezně zpívají,
O lásce a o mládí.

1.kapitola

2. září 2013 v 16:02 | Denise Brooks |  Edith
Už to zase začíná. Brzké ranní vstávání - odejdeš za tmy, přijdeš po tmě xD... Jak vy jste zvládli první školní den? Já celkem uspokojivě. Alespoň pro dnešek, protože na zítra si máme přinést sešit matiky. Máme užasného třídního, který je posedlý matematickými úlohami, hádánkami a vůbec celou matikou a fyzikou. Není to skvělé? -_-
Dříve než spadnete do blázince každodenních událostí, chystám ještě nějakou tu recenzi a úvahy, ale předně už dneska zveřejňuji první kapitolku všem, kteří se rozhodli číst dál. V ději se přesouváme o pár let dopředu, více se začíná vybarvovat hlavní myšlenka. Jenom doufám, že se bude líbit a budou nějaké ty komenty! :)

~¤~