Prolog

28. srpna 2013 v 14:19 | Denise Brooks |  Edith
Zdravím! :)

Prázdniny se pomalu krátí, a protože jsem slyšela, že několik lidí zúžují depresivní nálady (včetně mě), vkládám prolog k nové povídce originální tvorby. Mohla by vám zlepšit náladu, nebo se prostě můžete jen tak odreagovat. Jmenuje se Edith a kraťoučký popis děje jste si již mohli přečíst v rubrice "Kapitolovky", takže už to tady nebudu nadále rozvádět.
Budu ráda za jakékoli komentáře! :)


~¤~


Ještě dva dny a vypadnu z toho špinavého města do poklidné vesničky, na venkov k dědovi. Jezdila jsem tam každé prázdniny, a přestože jsem tam tento rok měla trávit až poslední dva týdny v srpnu, těšila jsem se jako malá.
Uteču od všeho. Od věčně se hádajících rodičů, od blížící se nové školy a možná i před samotným osudem.

"Hele, myslím, že už bych měla jít, musím ještě balit a máti chystá oslavu. Přijde i brácha se Sandrou a skrčkem," řekla jsem a už jsem se zvedala z pohodlné lenošky, jež mě dosud hřála ve svém náručí. Venku trvale pršelo a teploty poukazovaly na přicházející podzim.
"Tak dobře, užij si to tam, Edith, a klofni nějakého fešáka!" zasmála se Wendy a pevně mě sevřela v medvědím objetí. Dobře si uvědomovala, že tohle je jedno z našich posledních setkání. Wendy od nového školního roku totiž nastupuje na školu vzdálenou 300 kilometrů odsud a domů se dostane jednou za čas. Zamrkala, aby rozehnala deroucí se slzy a ještě víc rozšířila svůj úsměv.
"Ale no tak, Wendy! Vždyť se nevidíme naposled," uklidňovala jsem ji. Tenkrát, při výběru střední školy mi Wendy mávala letákem před nosem a nadšeně vykřikovala, jak moc velká zkušenost to pro ni bude, jak moc se její život změní. A já, já jí tiše záviděla. Vypadnout z bytu, jít na školu, kterou chci - taková konzervatoř! Namísto toho mi rodiče vybrali gymnázium jen kousek odtud. Nejenže jsem měla pocit, že mě tak chtějí mít neustále pod dohledem jako bych byla neschopný malý spratek, ale na tu školu jsem prostě nechtěla jít. Měla jsem sen. Stát se zpěvačkou, proslavit se, sem tam se objevit v televizi a po večerech vystupovat v klubech. Být za dámu, kterou by všichni milovali a obdivovali její vkus. Pro módu, líčení, pro její názory na život. Nikdy jsem se s tímto snem nikomu nesvěřila. Jednak proto, že by se mi vysmáli, a také pro své vlastní dobro. Musela jsem se smířit s realitou. V budoucnu jsem se měla vidět jako zatrpklá ženská v ohavných společenských hadrech s pečlivě staženým drdolem a kostěnými brýlemi. Za manžela bych si vzala pupkatého ředitele firmy, ve které bych pracovala, a každé víkendy bych mu musela vyvařovat a starat se o naše dvě děti. Tak strašně obyčejný život mě čekal. Díky, mami.

Ačkoli pršelo, šla jsem pomalu. Zarytě jsem hleděla do země a uvažovala nad svým zvráceným životem, když v tom jsem do něčeho narazila. Nebo spíš do někoho. Leknutím jsem vyjekla a pak se překotně omlouvala mladému muži v černém kabátě a klobouku. V té chvíli jsem byla tak roztěkaná, že jsem vůbec neuvažovala nad jeho osobou. Později když jsem si ho opět vybavila, působil na mě tak tajuplně. Možná jako člen nějakého gangu, nebo herec.
"Jste v pořádku, slečno?" zeptal se starostlivě a já jen pokývala hlavou. Uvolněně se usmál a zlehka mě pohladil po paži. Pak mě pustil a spěchal dál do poloprázdných ulic. Většina lidí se schovávala před deštěm v různých kavárnách nebo hospodách. Přidala jsem do kroku, neboť jsem zjistila, že mám už dvě minuty zpoždění. Budu se muset vymluvit na počasí, nebo větrem zničený deštník…

Dva dny po příjezdu na venkov se na obloze objevilo sluníčko v celé své kráse. Lehký větřík mi lehounce hladil tváře a to ticho, narušované jen občasným štěkáním psa, kvokání slepic a jiných domácích zvířat, bylo nenahraditelné. Seděla jsem opřená o veliký strom s očima zavřenýma, snažila jsem se nemyslet na nic, relaxovat.
"Edith?" ozvalo se kousek ode mě. Potěšeně jsem se usmála. Pokaždé jsem si našla nějakou skrýš, kde mě nikdo nenašel. Ani děda. "Tady!" zavolala jsem polohlasem. Za chvíli už jsem se dívala do usměvavé tváře sympatického staříka. "Když se chceš zviditelnit, uděláš to tak snadno, a když se schováš, nikdo tě nenajde, třebaže tě má kousek vedle sebe," zasmál se a sedl si naproti mě na holou zem. "Co máma?"
"Dobrý," odvětila jsem a odvrátila pohled. Úsměv na jeho rtech trochu povadl, to jsem věděla, aniž bych se na něj musela podívat.
"Aha, no, nekaž si náladu, zlatko, dneska v noci budou podle těch maníků padat hvězdy. Molly napadlo, že bychom mohli zajet na Býčí vrch, prý tam je nějaká zábava, bude tam i David," dodal s pobavenou jiskřičkou v oku. David byl vždycky můj kamarád, ale to většina obyvatel tady zřejmě nechtěla pochopit. "To zní skvěle," souhlasila jsem radostně a začala se těšit. Víte, takové vesnické akce, to je něco úplně jiného než diskotéka v centru města, kde vás pustí jen s občankou. Zábava pod širým nebem, živá muzika - chlapi s kytarou, špekáčky, grilované a taky fajn lidi.

"Kdy to podle těch meteorologů má začít?" optala jsem se Davida, jakmile hodinové ručičky překročily půlnoc a od vedlejšího stolu se ozvaly rozjařené výkřiky vesele opité party jako na Silvestra.
"Prý každou chvíli, půjdeme už?" zeptal se s vřelým úsměvem. A tak jsme šli dál od ostatních, na rozhlednu, kde byla mimoto vidět i celá vesnice. Ten náš jsem nikdy neviděla. Děda mi v dětství vysvětlil, že je schválně ukrytý za lesem před zraky vyhlížejících.
Pár lidí se tu už shromáždilo, ale jasná obloha vypadala stejně jako obvykle. Kouzelně. Cítila jsem se tu jako doma. Každý mě tu bral, stejně jako já každého brala jako souseda. Čekali jsme asi půlhodiny, až mě z toho neustále zírání do nekonečně vypadající tmavé modři plné tisíce stříbrně zářících teček rozbolel krk.
"Počkej, hned jsem zpátky," oznámil mi David a zmizel někde na dvorku u hospody. Netrvalo mu ani pět minut a už se ke mně vracel s jakousi plachtou složenou v ruce. Došlo mi, že jde o dvě velké pláštěnky. Rozložil je dál od ostatních, z mírného kopečku a vyzval mě, abych si lehla. Takhle se dívalo mnohem lépe. "Super nápad," pochválila jsem ho a pak už jsme mlčeli.

Jakmile oblohou proběhla první hvězda, ozvalo se halasné "ó", a já v duchu vyslovila své přání. Žít si svůj život podle sebe a splnit si své velké sny. Na konci srpna jsem sice měla oslavit své šestnácté narozeniny, ale pořád jsem tak nějak věřila, že se mé přání jednou opravdu vyplní.

Prolog | Další »
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clara Black Clara Black | Web | 28. srpna 2013 v 15:59 | Reagovat

Moc se mi tahle povídka líbí :D Určitě budu číst dál. Hlavně se mi líbil ten konec s tím přáním :)

2 Rouxie Rouxie | 29. srpna 2013 v 14:13 | Reagovat

Vždyť víš, že jsem na téhle povídce závislá :D. Super prolog, těším se na další kapitolu, je radost číst tvojí tvorbu :)

3 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 30. srpna 2013 v 14:39 | Reagovat

Je to vskutku kvalitne napísané, ale ty vždy píšeš kvalitne :D Páči sa mi to, i keď je to len prológ, môžem hrdo prehlásiť, že si túto poviedku na 100% zamilujem :)
Teším sa na prvú kapitolu, snáď bude čoskoro :)

4 Lexi Perennis Van der Lux Lexi Perennis Van der Lux | 5. září 2013 v 15:56 | Reagovat

Haha :D ! Určite jej to ten život zmení! :D

5 Rainy Rainy | Web | 23. září 2013 v 8:29 | Reagovat

Je to úžasné. :) Když jsi přešla na nový blog, měla jsem chvíli strach. Tvá ff tvorba se mi moc líbila, ale originální je ještě lepší. Za což tedy palec nahoru. Pokud to s psaním myslíme vážně a chceme jednou něco vydat, tak je tohle důležitější, než chlapec s jizvou na čele, hm?
No, zpátky k tvé povídce. Je to nádherné. Živě si dokážu představit pocity hlavní hrdinky, když se loučila s kamarádkou i ten pocit svobody, když mohla utéct pryč od svého života. Přála bych si, abych to dokázala taky. Jenomže asi jsem už moc dospělá a vím, že před problémy se neutíká.
Skvěle napsané, Denise. Vážně. Mrzí mě, že jsem se k tomu nedostala dřív, ale snad to dneska doženu. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama