Kam v Brně na kafe/víno?

19. března 2018 v 16:53 | Denia |  Na jazyku
Konečně jsem se odhodlala k dlouho očekávanému článku, který připravuju vlastně už celý půlrok mé existence tady v Brně, a to aktivními návštěvami různých kavárniček a vináren, které možná potkáváte cestou do obchodu nebo do práce, ale i těch, které jsou skryté ve vedlejších uličkách, ale rozhodně stojí za to je navštívit.
Začnu hezky popořádku.
 

Jak jsem přežila první zkouškové

27. ledna 2018 v 14:44 | Denia |  Na jazyku
Hned na úvod musím poznamenat, že ono to vlastně ještě neskončilo. Poslední zkouška mě čeká skoro až v polovině února, a měla bych se už začít učit, nebo si to potáhnu až do léta. Přesto se chovám, jak by mi právě začaly zimní prázdniny, alee zpět k tématu!
Jak asi dobře víte, v září jsem nastoupila do prvního ročníku na VŠ - přesněji řečeno na obor Bezpečnost a kvalita potravin (VFU v Brně). Zápočty nám začaly už v říjnu (zejména ústní kolokvia z anatomie jatečných zvířat), každý víkend byl narušován protokoly do biofyziky, společně alespoň se zběžnou přípravou na další hodinu. Ne každý předmět vyžadoval tolik pozornosti, ale klid, který bychom si naivně představovali, rozhodně nebyl.
Zápočty se mi díkybohu povedlo splnit ještě před Vánoci, a tak jsem se 26. začala lehce stresovat jen kvůli dvěma zkouškám hned z rozjezdu roku. Jistě, mnozí z vás by si mohli ťukat na čelo, proč jsem si jednu z nejtěžších zkoušek dávala hned na 3.1., ale bylo nutné si uvědomit, že následující dva pokusy nemusí probíhat už formou testu, nýbrž ústně. A anatomii - ústně? To bych byla vážně sebevrah!


Nějak se to zvládlo. Když člověk zatne zuby, zvedne se od televize a jde se učit. Zpočátku to není až takový problém, ale když jdete už na pátou zkoušku, nepovede se vám, a musíte se těch několik desítek stran učit znovu, oči vám automaticky přeskakují věty, o níž se domníváte, že je znáte nazpaměť. Omyl, neznáte! A konečně se dostáváme k jádru tohoto článku.
Jak docílit toho, abyste byli úspěšní, a ještě k tomu se nezbláznili?

Víc v celém článku ->

Pravděpodobně

20. ledna 2018 v 18:04 | Denia |  Na jazyku
Pravděpodobně,
všechno, co jsem tenkrát cítila,
nebyla láska,
ani nenávist,
byl to jen strach ze ztráty,
tak veliký,
až se stal skutečností.

Když se rozejdete s láskou svého života, jak jste si to ještě před týdnem takhle mysleli, je na vás, do které skupinky zhrzených milenců se zařadíte. Buďto budete noc co noc ronit slzy do polštářů, přestanete žít přítomností, a namísto toho prohlížet staré fotky, a nekonečně dlouhé konverzace na messengeru.
Nebo se druhý den ráno pěkně oblečete, nahodíte úsměv a začnete hledat novou spřízněnou duši. Mnohým z vás se to jistě povede, jelikož rozchod neznamená konec světa. Za jednoho pitomce, deset dalších.
Jenže pak míjí měsíc, dva, půlrok, rok, a vy jste stále sami. Nastala příhodná doba naučit se žít sám se sebou.
Trávit čas se svým vlastním tělem, které na vás zpočátku může působit dojmem ponorkové nemoci. Jenže to tělo je vaše. To jediné vám nikdo nevezme. Stejně tak vaše duše, způsob mluvy a vyjadřování, styl oblékání anebo to, jak řešíte problémy.
Jen si představte den, kdy ráno vstáváte na důležitou zkoušku nebo pracovní pohovor. Partner vám může popřát mnoho štěstí, vlepit pusu na tvář nebo uvařit skvělou snídani, které se ani netknete, jelikož dobře znáte svůj nervozitou sevřený žaludek. Jste na to sami, přestože na vás myslí minimálně dva lidi, ale se skutečným problémem se musíte poprat vy sami. Je na čase, abyste se zkámošili sami se sebou, protože to je skutečným klíčem ke štěstí.

Často jsem se prohlížela,
jestli splňuji parametry,
a přitom jsem míjela své oči v zrcadlech,
tak neupřímné, a nešťastné.

Bát se samoty není hřích. Není to ostuda. Je to jen problém, váš vnitřní. A ten problém musíte řešit vy, protože nikdo jiný vám dlouhodobě nepomůže. Ani ten nejvíc zamilovaný kluk, který na vás bude viset ve dne v noci. Snese vám modré z nebe, ale jeho přítomnost se pravděpodobně stane příčinou neovladatelné touhy utéct. Zbavit se té klece kolem vás. Může se vás snažit ovládat, vnucovat své názory, nutit trávit veškerý čas s ním. Možná jen ze svého vlastního strachu, že jej opustíte, než z čisté lásky. Strach se může stát větším nepřítelem než je nenávist.

Až zas ráno vstanete, podívejte se na sebe do zrcadla. Do svých očí. Zeptejte se jich, jestli jsou šťastné. Naučte se na sebe usmát, povzbudit tu strachuplnou stránku vaší osobnosti, a vykročte do nového dne, který je jen váš, nijak závislý na někom dalším.
 


Na sklonku roku

30. prosince 2017 v 21:40 | Denia |  Na jazyku
Zbývá pár hodin, než začne poslední den roku. Možná tuhle větu slýcháváte od babiček, maminek nebo už sami od sebe, ale i já nabývám pocitu, že čím jsem starší, tím rychleji ten rok běží.
Mnozí z vás už jste možná začali rekapitulovat uplynulý rok, možná se těšíte na další anebo naopak chcete, aby 2017 nikdy neskončil.

V archivu blogu jsem si našla článek, který jsem napsala hned na začátku ledna 2017 (s tím hledáním to nebylo nic těžkého, když napíšu v průměru 0-2 články za měsíc, haha). Psala jsem ho tenkrát s příjemnou vzpomínkou na předešlý den, jenž jsem strávila na horách se ségrou a jejím nastávajícím. Večer jsme pak seděli všichni včetně našich u televize, ládovali se, trochu pili, a poslouchali hity, které nikdy nevymřou (Goťák, Vondráčková, Michal David, známe svoje hvězdy!).
Mým největším přáním a částečně i předsevzetím bylo zvládnout maturitu a žít tak, jak doposud, a jestli by to šlo, tak ještě lépe. S potěšením si uvědomuju, že se mi to letos opravdu podařilo, a tím získávám motivaci i do dalšího roku.

Ačkoli si dobře uvědomuju, že za jednu noc se nezmění celý svět, přesto si pokaždé na samotném začátku roku lehám tak trochu s pocitem euforie, zvláštním šimráním v břiše, že jsem pokročila do dalšího levelu. Když se o půlnoci dívám ze zahrady na ohňostroje, připadám si tak nějak jinak. Vzpomenu si na své bláhové představy v minulých letech, ale neubráním se přáním, lehce podobným, a malinko pozměněným. Přeju si, aby se toho příliš nezměnilo, abychom si za rok zase všichni sedli společně, a je fajn, když se splní něco navíc.

Jak hodnotíte vy rok 2017? :)

Ať už je vaše odpověď jakákoli, přeju vám, aby se vám i následující rok vydařil podle vašich představ, třebaže nic není a nebude podle námi nalajnovaných čar. Díky, že tu stále jste se mnou, komentujete, a já doufám, že v dalším roce budu nadále aspoň občas přispívat články, trošku fotit a více psát!


Zase jedny Vánoce

25. prosince 2017 v 12:37 | Denia |  Na jazyku
Zase píšu tak trochu s křížkem po funuse, ale pořád jsou vánoční svátky, a možná ještě stále budou, než dopíšu tenhle článek (haha). Znáte to, celá rodina doma, a než se dostanete do psací nálady, začne vaše oblíbená pohádka.

Letos, by se dalo očekávat, bych je měla cítit daleko dřív a silněji. Ve víru velkého města mi hned první prosincový týden přestala jezdit devítka na kolej. Vystřídala ji vánoční tramvaj, která končila na České. Ten večer jsem se seznámila s fajn holčinou, a společně jsme našly zastávku u Grand hotelu, odkud naše tramvaj vyjížděla.
Ale nebudeme odbíhat od tématu. Trhy v Brně jsou fascinující. Můžete se projít od Zelňáku, přes Svoboďák až na Moravák, ulicemi, jež se hemží studenty, a přitom zaplatit zálohu 50 kaček za vkusný kelímek na svařák. Jeden punč vás tak vyjde na stovku, ale 50,- Kč se vám samozřejmě vrátí, pokud kelímek vrátíte.
Přese všechny vnější elementy, lákající vás do víru Vánoc, jsem si je začala vychutnávat (až) 15. prosince. 13. prosince jsem úspěšně složila všechny zápočty, večer jsme s babincem zašly na trh a následně do Alohy (o brněnských barech a kavárnách se dozvíte-snad-v příštím článku!). Čtrnáctého jsem nasedla do rychlíku, ráno padal sníh s deštěm, a já se těšila především na svou postel, spánek, jídlo a Milénium 2.

Letos jsem byla přítomná u všech prací týkajících se Vánoc. Od úklidu, přes pečení koláčů a cukroví, až po shánění posledních dárků a dělání domácího eierkoňaku. Nevynechala jsem ani naše ostravské trhy, Lásku nebeskou nebo Vánoce naruby. Stihla jsem nastydnout, zajít k doktorce a vybrat třídenní ATB, přičemž mi to díkybohu vyšlo do 23. a já tak s klidnou duší a srovnaným žaludkem upíjela u Pelíšků Rulandské šedé. Povinnosti jsem si splnila prakticky všechny, a na leden mi nezbyl žádný zápočet, jen mě děsí těch šest zkoušek. Zatím jsem se neučila, a dneska po (zatím) jednom panáku domácí pálenky, už asi ani nezačnu. Myslím, že se po včereješku budu brzy modlit zase znovu!

Ježíšek byl vskutku štědrý, a já nabývám pocitu, že jsem letos byla snad zase ze všech nejhodnější, i když svědomí na mě kříčí opak, a já si tentokrát nezacpávám uši, neboť s ním souhlasím. V duchu rekapituluju uplynulý rok, a čtu horoskop na ten další. Uvidíme, co nám tentokrát osud přichystá, ale ten letošní vyšel snad se vším všudy.

Jak si Vánoce užíváte vy? :)


Kafe s mlíkem

4. prosince 2017 v 10:03 | Denia |  Na jazyku
Po dvou měsících a několika týdnech opět sedím v pondělí ráno v naší kuchyni, před sebou otevřenou detektivku od Stiega Larrsona, jablečný závin od maminky a kafe s mlíkem. Skripta nechávám ležet o kousek dál, ačkoli vím, že bych se měla učit.
Užívám si tu klidnou atmosféru, kdy z chodby slyším jen občasné dědovy kroky a zvenku důvěrný Jonáškův štěkot.
Nebudu vám lhát, ale od nedělního večera do čtvrtka odpoledne mi občas strašně chybí ty časy, kdy jsem se vracela odpoledne domů, do své vlastní postele. Stačilo zavřít dveře a zapnout bedny.
A musím vám říct, že v Brně jsem moc šťastná, ale slovo domov pro mě nabylo jiných rozměrů než dosud.



První týden na koleji

29. září 2017 v 11:04 | Denia
Spousta z nás se letošní září musela vyrovnat s novými změnami. Nová škola, noví lidé a samozřejmě taky nový způsob života. Některým se změnila jen trasa do školy, jiní byli nuceni (z vlastní, či možná rodičovské) vůle opustit své domovy a hledat si ubytování ve městě, blízko školy. Ačkoli jezdíte každý týden domů, a trávíte na bytě nebo koleji třeba jen polovinu týdne, váš život se už změnil.



Proč milovat podzim

10. září 2017 v 14:06 | Denia |  Na jazyku
Spousta lidí vnímá podzim jako něco depresivního. Období, kdy léto je pryč, ale do Vánoc zbývá ještě spousta času. Čím vyplnit chladné večery, deštivé nebo naopak slunné dny, kdy saháme po hrubých svetrech a teplých ponožkách?
Jistě, můžeme setrvat v depresivním naladění, proč už jsou pryč ty krásné horké dny plné slunce a vody, ale musíme si uvědomit, že léto nemůže v naší zemi trvat věčně, a možná právě proto můžeme být šťastni za tu rozmanitost všedních dní.

Myslím, že právě nastává čas pro čajové večery s knížkou, s dobrým filmem nebo seriálem. V určitém smyslu je podzim něco jako úklid po rozdováděném létě. Dny se chýlí dřív ke konci, a naše duše má čas pro klid a odpočinek. Tím se možná dostáváme do častějšího přemýšlení, vůně tlejícího listí nám nostalgicky připomíná dětství. Na druhou stranu, samotné září znamená návrat dětí do lavic, nebo nástup studentů do nových škol, ať už středních nebo vysokých. Není to jednoduché, ale změny s sebou často přinášejí strach a napětí. Někdo nastupuje do nové práce v červnu, a přece kvůli toho nezačne nesnášet léto :).

Co tedy udělat pro to, abyste si podzim zpříjemnili, nebo ho dokonce začali milovat?
Víc v celém článku ->


Prázdninová NEJ pětka

2. září 2017 v 13:56 | Denia |  Svět knih a filmů
K velkému potěšení jsem přes prázdniny zjistila, že naše knihovna nakoupila plno nových knih, včetně těch z Edice světových bestsellerů. Ačkoli jsem se ke všem ještě pochopitelně nedostala, rozhodla jsem se napsat krátké recenze k těm pěti nejlepším, které jsem letošní prázdniny četla, a které rozhodně stojí za zmínku.

Mezi ně bezpochyby patří:
  • Drobný Poklesek (Jan Ellisonová)
  • Kresby v prachu (Zoë Kleinová)
  • Manželovo tajemství (Liane Moriarty)
  • Křídla ve větru (Sue Monk Kidd)
  • Dívka, již jsi tu zanechal (Jojo Moyesová)

Recenze naleznete v celém článku ->


Posuňme se dál

26. srpna 2017 v 17:57 | Denia |  Na jazyku
Mé předlouhé prázdniny pozvolna končí, a já se s tím odcházejícím létem nějak němůžu vyrovnat. Období, kdy se tvoří ostré podzimní kontrasty a večerní chlad proniká do kostí, jsme zas nuceni obléct si teplé ponožky a někdy i župan.
Díky za dnešní návrat léta!

Ač jsem očekávala šok někdy v druhé polovině srpna, že už se nevrátím na gympl a mezi své, nějak se to rozhořčení nedostavilo, protože o většině z mých spolužáků jsem po matuře už neslyšela. A když jsem se s nimi zkusila spojit, odpovědí se mi dostalo strohých. Marně jsem hledala střípky našeho čtyřletého "soužití".


A přesně v té době jsem si udělala v hlavě pořádek a konečně odstranila ty, co za to nestáli. Od září už mě s nimi nebudou spojovat společné zdi jedné třídy, nebudu s nimi chodit na výlety, akce, ani nic podobného. Kdekoho by z toho píchlo u srdce, že ty časy jsou pryč. Časy sladkého naivního dospívání, kdy jsme brečeli smíchy, někdy ze smutku nebo zoufalství. Všichni jsme tak nějak prožívali období duševních zvratů, prvních lásek a prvních problémů, třeba i zdravotních. Jenže ty časy jsou pryč, a já jsem v posledním půlroce cítila, že s nimi jsou pryč i ti lidé, které jsem znala. Nebo jsem alespoň myslela, že je znám. Zájem vystřídala lhostejnost a namísto úsměvu vidím odvrácené pohledy.
A nevím, co se stalo. Jako bychom představovali střípky minulosti, s nimiž už nechtějí mít nic společného, neboť je čeká vysluněná budoucnost. Vysoká škola, nový život. A hlavně, noví lidé. Možná lepší lidé, než jsme byli my.
A tak na tom všem považuju smutné jen to, že někteří lidé odhazují staré známé do kouta, jelikož jim zevšedněli, jako hračky, nebo kousky oblečení, jež vyšly z módy.

Víc v celém článku ->


Kam dál