Na sklonku roku

30. prosince 2017 v 21:40 | Denia |  Na jazyku
Zbývá pár hodin, než začne poslední den roku. Možná tuhle větu slýcháváte od babiček, maminek nebo už sami od sebe, ale i já nabývám pocitu, že čím jsem starší, tím rychleji ten rok běží.
Mnozí z vás už jste možná začali rekapitulovat uplynulý rok, možná se těšíte na další anebo naopak chcete, aby 2017 nikdy neskončil.

V archivu blogu jsem si našla článek, který jsem napsala hned na začátku ledna 2017 (s tím hledáním to nebylo nic těžkého, když napíšu v průměru 0-2 články za měsíc, haha). Psala jsem ho tenkrát s příjemnou vzpomínkou na předešlý den, jenž jsem strávila na horách se ségrou a jejím nastávajícím. Večer jsme pak seděli všichni včetně našich u televize, ládovali se, trochu pili, a poslouchali hity, které nikdy nevymřou (Goťák, Vondráčková, Michal David, známe svoje hvězdy!).
Mým největším přáním a částečně i předsevzetím bylo zvládnout maturitu a žít tak, jak doposud, a jestli by to šlo, tak ještě lépe. S potěšením si uvědomuju, že se mi to letos opravdu podařilo, a tím získávám motivaci i do dalšího roku.

Ačkoli si dobře uvědomuju, že za jednu noc se nezmění celý svět, přesto si pokaždé na samotném začátku roku lehám tak trochu s pocitem euforie, zvláštním šimráním v břiše, že jsem pokročila do dalšího levelu. Když se o půlnoci dívám ze zahrady na ohňostroje, připadám si tak nějak jinak. Vzpomenu si na své bláhové představy v minulých letech, ale neubráním se přáním, lehce podobným, a malinko pozměněným. Přeju si, aby se toho příliš nezměnilo, abychom si za rok zase všichni sedli společně, a je fajn, když se splní něco navíc.

Jak hodnotíte vy rok 2017? :)

Ať už je vaše odpověď jakákoli, přeju vám, aby se vám i následující rok vydařil podle vašich představ, třebaže nic není a nebude podle námi nalajnovaných čar. Díky, že tu stále jste se mnou, komentujete, a já doufám, že v dalším roce budu nadále aspoň občas přispívat články, trošku fotit a více psát!

 

Zase jedny Vánoce

25. prosince 2017 v 12:37 | Denia |  Na jazyku
Zase píšu tak trochu s křížkem po funuse, ale pořád jsou vánoční svátky, a možná ještě stále budou, než dopíšu tenhle článek (haha). Znáte to, celá rodina doma, a než se dostanete do psací nálady, začne vaše oblíbená pohádka.

Letos, by se dalo očekávat, bych je měla cítit daleko dřív a silněji. Ve víru velkého města mi hned první prosincový týden přestala jezdit devítka na kolej. Vystřídala ji vánoční tramvaj, která končila na České. Ten večer jsem se seznámila s fajn holčinou, a společně jsme našly zastávku u Grand hotelu, odkud naše tramvaj vyjížděla.
Ale nebudeme odbíhat od tématu. Trhy v Brně jsou fascinující. Můžete se projít od Zelňáku, přes Svoboďák až na Moravák, ulicemi, jež se hemží studenty, a přitom zaplatit zálohu 50 kaček za vkusný kelímek na svařák. Jeden punč vás tak vyjde na stovku, ale 50,- Kč se vám samozřejmě vrátí, pokud kelímek vrátíte.
Přese všechny vnější elementy, lákající vás do víru Vánoc, jsem si je začala vychutnávat (až) 15. prosince. 13. prosince jsem úspěšně složila všechny zápočty, večer jsme s babincem zašly na trh a následně do Alohy (o brněnských barech a kavárnách se dozvíte-snad-v příštím článku!). Čtrnáctého jsem nasedla do rychlíku, ráno padal sníh s deštěm, a já se těšila především na svou postel, spánek, jídlo a Milénium 2.

Letos jsem byla přítomná u všech prací týkajících se Vánoc. Od úklidu, přes pečení koláčů a cukroví, až po shánění posledních dárků a dělání domácího eierkoňaku. Nevynechala jsem ani naše ostravské trhy, Lásku nebeskou nebo Vánoce naruby. Stihla jsem nastydnout, zajít k doktorce a vybrat třídenní ATB, přičemž mi to díkybohu vyšlo do 23. a já tak s klidnou duší a srovnaným žaludkem upíjela u Pelíšků Rulandské šedé. Povinnosti jsem si splnila prakticky všechny, a na leden mi nezbyl žádný zápočet, jen mě děsí těch šest zkoušek. Zatím jsem se neučila, a dneska po (zatím) jednom panáku domácí pálenky, už asi ani nezačnu. Myslím, že se po včereješku budu brzy modlit zase znovu!

Ježíšek byl vskutku štědrý, a já nabývám pocitu, že jsem letos byla snad zase ze všech nejhodnější, i když svědomí na mě kříčí opak, a já si tentokrát nezacpávám uši, neboť s ním souhlasím. V duchu rekapituluju uplynulý rok, a čtu horoskop na ten další. Uvidíme, co nám tentokrát osud přichystá, ale ten letošní vyšel snad se vším všudy.

Jak si Vánoce užíváte vy? :)


Kafe s mlíkem

4. prosince 2017 v 10:03 | Denia |  Na jazyku
Po dvou měsících a několika týdnech opět sedím v pondělí ráno v naší kuchyni, před sebou otevřenou detektivku od Stiega Larrsona, jablečný závin od maminky a kafe s mlíkem. Skripta nechávám ležet o kousek dál, ačkoli vím, že bych se měla učit.
Užívám si tu klidnou atmosféru, kdy z chodby slyším jen občasné dědovy kroky a zvenku důvěrný Jonáškův štěkot.
Nebudu vám lhát, ale od nedělního večera do čtvrtka odpoledne mi občas strašně chybí ty časy, kdy jsem se vracela odpoledne domů, do své vlastní postele. Stačilo zavřít dveře a zapnout bedny.
A musím vám říct, že v Brně jsem moc šťastná, ale slovo domov pro mě nabylo jiných rozměrů než dosud.


 


První týden na koleji

29. září 2017 v 11:04 | Denia
Spousta z nás se letošní září musela vyrovnat s novými změnami. Nová škola, noví lidé a samozřejmě taky nový způsob života. Některým se změnila jen trasa do školy, jiní byli nuceni (z vlastní, či možná rodičovské) vůle opustit své domovy a hledat si ubytování ve městě, blízko školy. Ačkoli jezdíte každý týden domů, a trávíte na bytě nebo koleji třeba jen polovinu týdne, váš život se už změnil.



Proč milovat podzim

10. září 2017 v 14:06 | Denia |  Na jazyku
Spousta lidí vnímá podzim jako něco depresivního. Období, kdy léto je pryč, ale do Vánoc zbývá ještě spousta času. Čím vyplnit chladné večery, deštivé nebo naopak slunné dny, kdy saháme po hrubých svetrech a teplých ponožkách?
Jistě, můžeme setrvat v depresivním naladění, proč už jsou pryč ty krásné horké dny plné slunce a vody, ale musíme si uvědomit, že léto nemůže v naší zemi trvat věčně, a možná právě proto můžeme být šťastni za tu rozmanitost všedních dní.

Myslím, že právě nastává čas pro čajové večery s knížkou, s dobrým filmem nebo seriálem. V určitém smyslu je podzim něco jako úklid po rozdováděném létě. Dny se chýlí dřív ke konci, a naše duše má čas pro klid a odpočinek. Tím se možná dostáváme do častějšího přemýšlení, vůně tlejícího listí nám nostalgicky připomíná dětství. Na druhou stranu, samotné září znamená návrat dětí do lavic, nebo nástup studentů do nových škol, ať už středních nebo vysokých. Není to jednoduché, ale změny s sebou často přinášejí strach a napětí. Někdo nastupuje do nové práce v červnu, a přece kvůli toho nezačne nesnášet léto :).

Co tedy udělat pro to, abyste si podzim zpříjemnili, nebo ho dokonce začali milovat?
Víc v celém článku ->


Prázdninová NEJ pětka

2. září 2017 v 13:56 | Denia |  Svět knih a filmů
K velkému potěšení jsem přes prázdniny zjistila, že naše knihovna nakoupila plno nových knih, včetně těch z Edice světových bestsellerů. Ačkoli jsem se ke všem ještě pochopitelně nedostala, rozhodla jsem se napsat krátké recenze k těm pěti nejlepším, které jsem letošní prázdniny četla, a které rozhodně stojí za zmínku.

Mezi ně bezpochyby patří:
  • Drobný Poklesek (Jan Ellisonová)
  • Kresby v prachu (Zoë Kleinová)
  • Manželovo tajemství (Liane Moriarty)
  • Křídla ve větru (Sue Monk Kidd)
  • Dívka, již jsi tu zanechal (Jojo Moyesová)

Recenze naleznete v celém článku ->


Posuňme se dál

26. srpna 2017 v 17:57 | Denia |  Na jazyku
Mé předlouhé prázdniny pozvolna končí, a já se s tím odcházejícím létem nějak němůžu vyrovnat. Období, kdy se tvoří ostré podzimní kontrasty a večerní chlad proniká do kostí, jsme zas nuceni obléct si teplé ponožky a někdy i župan.
Díky za dnešní návrat léta!

Ač jsem očekávala šok někdy v druhé polovině srpna, že už se nevrátím na gympl a mezi své, nějak se to rozhořčení nedostavilo, protože o většině z mých spolužáků jsem po matuře už neslyšela. A když jsem se s nimi zkusila spojit, odpovědí se mi dostalo strohých. Marně jsem hledala střípky našeho čtyřletého "soužití".


A přesně v té době jsem si udělala v hlavě pořádek a konečně odstranila ty, co za to nestáli. Od září už mě s nimi nebudou spojovat společné zdi jedné třídy, nebudu s nimi chodit na výlety, akce, ani nic podobného. Kdekoho by z toho píchlo u srdce, že ty časy jsou pryč. Časy sladkého naivního dospívání, kdy jsme brečeli smíchy, někdy ze smutku nebo zoufalství. Všichni jsme tak nějak prožívali období duševních zvratů, prvních lásek a prvních problémů, třeba i zdravotních. Jenže ty časy jsou pryč, a já jsem v posledním půlroce cítila, že s nimi jsou pryč i ti lidé, které jsem znala. Nebo jsem alespoň myslela, že je znám. Zájem vystřídala lhostejnost a namísto úsměvu vidím odvrácené pohledy.
A nevím, co se stalo. Jako bychom představovali střípky minulosti, s nimiž už nechtějí mít nic společného, neboť je čeká vysluněná budoucnost. Vysoká škola, nový život. A hlavně, noví lidé. Možná lepší lidé, než jsme byli my.
A tak na tom všem považuju smutné jen to, že někteří lidé odhazují staré známé do kouta, jelikož jim zevšedněli, jako hračky, nebo kousky oblečení, jež vyšly z módy.

Víc v celém článku ->


Na jihu Moravy

6. srpna 2017 v 16:17 | Denia |  Fotografie
Když jsem poprvé dopodrobna ve třech dnech projížděla a procházela kraj zalitý sluncem, lemovaný vinicemi, opatřen nádhernými památkami, jsem si jistá, že jsem se do této země zamilovala.
Před odjezdem jsem se strachovala, že všechno to krásné, co jsem dosud viděla jen ve filmech, bude po příjezdu lehkým zklamáním. Ale bylo to ještě krásnější, než jsem si představovala.
Jižní Morava bude pravděpodobně mou dovolenkou i v budoucích letech, zřejmě láskou na celý život.

Jistě to všichni znáte, když navštěvujete nová místa plní očekávání. Když jsme s našima v předchozích letech zdolávali vrcholky hor - Šumavu, Krkonoše, Jizerské hory nebo České Švýcarsko, snad u všech jsem byla nadmíru spokojená. Jenže tentokrát to bylo něco docela jiného. Euforie, a pocity, které ani nedokážu popsat mě letos provázely ještě s větším důrazem než obvykle. Češi se neustále honí do ciziny, a přitom ani netuší, jaké krásy skýtá naše země.

Nakonec jsme zůstali jen tři dny, ale vrátila bych se hned.
Ubytovaní jsme byli v krásném hotelu Maroli v Mikulově, snad jen neskutečné vedro na pokoji bylo přičinou našeho o den dřívějšího odjezdu. Samotné centrum města bylo odsud vzdáleno 10 minut, tudíž jen 1,2 km od zámku Mikulov. Samozřejmě jsem s sebou všude tahala foťák a pokusím se vám tu nádheru přiblížit alespoň pomocí fotek, když už nebudu moct vystihnout tu nádhernou a ničím nenahraditelnou atmosféru a vůni vinných sklípků.


Komplexy

23. července 2017 v 15:02 | Denia |  Myšlenka a názor
Máme je všichni, přinejmenším každý alespoň pocítil jejich náznak, než se jich zbavil. Na jednu stranu za ně mohou naše iluze o všem dokonalém, na druhou stranu můžeme vinit společnost, jelikož právě ona mnohdy viní nás. Dříve byly veřejně komplexy přisuzovány spíše osobám něžného pohlaví, ale vzhledem k moderní době se čím dál častěji začíná mluvit i o těch mužských.
Kdesi jsem četla, že komplexem méněcennosti neboli komplexem insuficience trpí až třetina lidí. Z velké části půjde zřejmě o osoby, které se neumějí až tak prosadit a cítí se utlačováni kolektivem, či jen malou skupinkou lidí, možná i jedním člověkem. Tento problém asi nikdy tak zcela nevymizí, ale můžeme se ho snažit vlastní vůlí potlačovat.
Naše sebehodnocení totiž nemusí být vždy negativní. Na každém kroku se setkávám s větami: "Mám tlustá stehna. Mám malá prsa. Mám akné. Mám ošklivé zuby." Lidé často vyzdvihují to, co se jim na nich samotných nelíbí. Jistě, v dnešním světě existuje nekonečné množství možností, jak své nedostatky skrývat nebo dokonce odstranit. Jenže ne každý má tisíce na nové zuby nebo plastiku prsou. A ani v tomto případě neřešíme problém mentální, nýbrž jen fyzický.

U vody, kde rybáři postrádají opalovací krém

5. července 2017 v 10:23 | Denia |  Fotografie
Léto je v plném proudu a přesto v sobě nosím takový zvláštní pocit. Kdykoli přes rok vzpomínám na červenec nebo srpen, vybavují se mi jen dny plné vedra, vody a vína. Ty studené dny divokého větru odsouvám někam pryč a vidím jen tuhle nádhernou prázdninovou idylku.

Právě v těchto dnech zvláštního počasí se zavírám do svého vlastního světa a realita je neskutečně vzdálená. Ačkoli by se zdálo, že takové dny pro mě nenesou žádný význam, mé pravé JÁ vyplouvá na povrch a já jsem nesmírně zklamaná, protože ve svých devatenácti stále podléhám naivním představám, které jak dobře vím, nemají reálný základ. Proto nesnesu ani jeden den dlouhého dumání a rozptyluju se činnostmi, které mi pomáhají zapomenout na všechny ty vykreslené zámečky. Někdy si tak říkám, že mé představy nesou stesk z minulých životů, neboť nevím, jak jinak bych k nim přišla.

Od konce září nastupuju na VFU v Brně a jsem šťastná, že mě na obor Bezpečnost a kvalita potravin přijali. Dobře si uvědomuju, že mě teď čeká nová kapitola života, nejen z hlediska výšky, ale taky určitého osamostatnění. Nebudu lhát, že mám trochu strach, ale zároveň se i těším.

Velkým a zároveň produktivním dnem se stal 19.červen, kdy jsme s mojí čtyřletou spřízněnou duší po opravdu hodně hodně dlouhé době (a to nekecám, myslím, že to byly 3 roky?) vyrazily v parném dni na fotomisi. Zpočátku se nezdálo, jak úžasné fotky toho dne vzniknou, protože horko bylo fakt k padnutí a prostě jsme jen tak seděly u vody a byly rády, že žijem :D, ale nakonec.. no, posuďte sami



Kam dál