Maličkostmi k velkým věcem

Neděle v 10:33 | Denia |  Na jazyku
Na pár chvilek jsem přestala přemýšlet a užívala si chvil takových, jaké jsou ve skutečnosti. Bez myšlenek na minulost nebo na další den. Nejenže jsem se cítila v těch chvílích opravdu bezstarostně, ale cítila jsem se šťastná. Obklopila jsem se lidmi, které miluji a oni obklopili na oplátku mě. Uvědomila jsem si, že ty chvíle jsou v životě opravdu důležité. Nejen to trávit čas s upřímnými lidmi, ale vnímat zázrak daného okamžiku. A nejde to pořád, ale když už se to podaří, stojí to za to.

Maturitu jsem zvládla, a to dobré se vrátilo.
Toho stresu bylo tolik, a o slzách ani nemluvím. Bála jsem se, že opět selžu jak tomu bylo u přijímaček na gympl, v autoškole. Že to bude pokračováním zlého, co se mi v posledním roce a půl přihodilo. Na své optimistické straně jsem si řekla, že pokud to zvládnu, prolomím tu hranici neúspěchu a budu moci říct sama sobě, až se mi zase něco nepovede, že je to vyvážená miska vah a já nejsem jenom dole.

Vlastně jsem si tahala samé dobré otázky, ale možná to byla jen odměna za mé úsilí a docela vytrvalé učení během posledních měsíců. Světe, div se, pokud se nepletu, možná to bude i vyznamenání na maturitním vysvědčení!
Teď mám fůru volného času, ale zatím jsme se stihli jen opít a vyspat se. Ještě mě čekají přijímačky na VŠ, a bylo by fajn aspoň jedny zvádnout úspěšně, protože nechci tam, kam mě už přijali. Nemám velké plány, abych si je nezakřikla a
ty hlavní se mi už splnily.
Těším se, až s Jonášem prolezem všechny kouty vesnice, až nasednu na kolo a někam vyrazím. Těším se na slíbený gyros se ségrou, slunce na tváři a v duši ten spokojený pocit, doufám, setrvá po celé dlouhé prázdniny. A taky se těším na to Chardonnay a milion věcí, které se zdají být maličkostmi.
Díky všem, kteří mi drželi palce!

 

Každá vteřina života

8. května 2017 v 10:26 | Denia |  Myšlenka a názor
V posledních několika bádaní a rozmýšlení se nad tajemnostmi lidského života, které uskutečňuji buď ve svých osamělých chvilkách, nebo ve společnosti kamarádek(y), jsem se posunula zase o něco výš. Nebo mám aspoň ten pocit.
A víte, občas jako každé holce, mně je v té samotě taky smutno. Jenže když se někdo objeví, spolu s ním vidím ta negativa. Mám strach, že má svoboda zmizí a budu muset všechno přizpůsobit jemu. Bylo mi řečeno, že jsem paranoidní. Že je blbost někoho nepustit do okolí mého bydliště. Že to tak dělají jen psi. A ne že by nějak zvlášť šlo o místo poblíž mého bydliště. Já jednoduše nechci k sobě nikoho poutat. A nechci se pro nikoho měnit.

Není tomu tak dávno, kdy jsem se neustále k někomu poutala já sama. Nevěřila jsem ve svůj vlastní život a dny, které jsem trávila sama, mi působily přítěž. Ne že bych se neměla ráda, jen jsem nedokázala využít čas sama se sebou. Ač jsem šla, kam jsem šla, neuměla jsem si užívat sama. Neuměla jsem se radovat. Neustále jsem se těšila domů, nebo na další den, až ho znova uvidím. Jenže takový vztah není o vzlétání, ale o těžké kleci.

Dlouho jsem nedokázala pochopit, co mi tím ostatní chtějí říct. Ztrácela jsem smysl pro humor (ne že bych nějaký měla, ale někteří zřejmě měli ten dojem), měnila jsem plány, kašlala jsem na lidi, kteří mě mají rádi. Jen a jen pro jednoho člověka. Ztrácí se tedy nalezením nové lásky, všechna ta stará? A ztrácí se i láska k nám samotným?
A proč se někteří lidé vzdávají svých snů, když padnou do vztahu? Proč se izolují od společnosti, a proč už je netěší věci, které dřív dělali sami?

Myslím, že tou chvilkou pro sebe, by měla být každá vteřina našeho života. A nemyslím to sobecky.
Ale pokud už něco pro druhé děláme, měli bychom cítit uvnitř sebe, že nám to přináší nějaký pocit, a že do toho dáváme kus sebe. Ale nezaprodáváme se.


Na rovných cestách křivý stíny

22. dubna 2017 v 14:48 | Denia |  Na jazyku
Sotva jsme oslavili svátky jara, začalo sněžit a já tu navrácenou zimu nějak nedokážu přijmout. Chuť do života se vytratila stejně rychle jako přišla, a třebaže to je teprve týden, chybí mi vůně medvědího česneku z našich probouzejících se lesů. Chybí mi psaní, ale už minimálně po třetí přepisuju článek, který ani tak nedává smysl. A ten smysl postrádám i v jiných odvětvích zasněžených stromů.
Chvilkama si připadám sama, ale po té samotě strašně toužím, stejně jako po klidu. Ale i ten mě omrzel, a tak bloudím někde v meziprázdnu a poslouchám Kluse. Tak nějak se snažím najít v jeho písničkách to, co jsem zažívala před třemi lety. Tu sladkou naivitu, a naprostou ignoranci k realitě. Jenže v našich hlavách se toho tolik změnilo, že možná můžem být rádi, že už je to období plné vnitřních válek za námi. Všichni jsme tenkrát chtěli dospět a najednou zjišťujem, že to vlastně není bůhvíco.

Maturitní slohovka nebyla žádný med. Ačkoli jsem si na facebookových stránkách iDNES přečetla nepřeberné množství komentářů, jak primitivní jsme to letos měli, stres je obrovský nepřítel. Tak polovina chytrolínů by možná neprošla ani po gramatické stránce. Hah.
Škola teď není na denním pořádku. Když se mi chce, jdu. Když ne, zůstávám doma. Stejně jako předchozí tři roky, matiku jsme dali na trojku a to jsme se ani neučili.

Než jsem tenhle článek dopsala, sníh roztál a trochu se oteplilo. S náladama je to jako na houpačce, a zjistila jsem, že v některých dnech nepomůže nicnedělání, ale ani touha stihnout všechno. Jsou zkrátka prázdné a prázdnými zůstanou.

A tenhle recept na opravdu delikátní a zdravé lívance jsem našla tady . To jsem se tak jednu ospalou sobotu vzbudila něco kolem půl osmé a rozhodla se zkrásnit ten dešťový den chutnou sníďou. Nugetu jsem sice vynechala, nahoře je obyčejný jogurt za 9,-Kč, a třikrát dražší jahody. Ale stálo to za to!

 


Padesát odstínů růžové

26. března 2017 v 10:43 | Denia |  Když věci dělají radost
Venku to zatím na velké focení nevypadá, ono to jaro začíná strašně pomaloučku a pak strašně rychle uteče a obávám se, že letos tohle období prošvihnu, ale nedá se nic dělat.
Moje vnitřní boje ustaly a dokonce jsem za ten rok zapomněla na zlost. I když lidi mě se*ou pořád, někteří míň, někdy víc.
Březen bych rozhodně označila měsícem nákupů a nových věciček. Mám pocit, že to bylo nedávno, co jsem vám psala o svých "druhých Vánocích" a ono jsou tady další, ale tentokrát poslední na delší dobu, páč moje peněženka rezignuje a nechce mi dát už ani na rohlík. Dobře, tohle berte s nadsázkou.
Paradoxně zjišťuju, že většina z nich je laděná do růžové.


Domácí smoothie a krokem k pohybu

18. března 2017 v 14:35 | Denia |  Na jazyku
Už několik dnů, vlastně už to budou týdny, co se marně snažím psát svoje staré typy článků, ale na mysl mi přichází akorát tasemnice. Nevím, jestli to zcela ovlivňuje toto předmaturitní období, kdy múza se kdesi hluboko ukrývá. Už ani ty fotky nemají hlubší smysl a všechno je moc povrchové a jaksi neprožitkové. Už nepomáhá ani víno, které značně omezuju, aby se mi nechtělo spát, naopak zvyšuju dávky mé staré závislácké coca-coly, popřípadě kafe.
Už to bude tak, že se učím víc než za celý svůj život. Dobře si uvědomuju, že bude hůř, ale my všichni jsme tak trochu víc vystresovaní a věnujem tomu docela dost času. Aspoň to všichni říkaj, a zřejmě to i bude pravda.

Mamka mi koupila hyacint a já to jaro zas cítím ve vzduchu, i v kostech, někdy mi přijde, že to minulé bylo teprv nedávno, a přitom se vnitřně cítím úplně jinak. A z vnějšku taky. Ostříhala jsem si vlasy a nechávám je růst do dvou délek. Těch radostí a změn je kapánek víc a většinou se jedná o hmatatelné věci, takže o lásce ani slovo, páč se cítím zklamaná. Hodně kritizuju a vím, co nechci, což je jako vybírat si zmrzlinu, když vaše oblíbená zrovna chybí, v tom případě už není nic tak ideální.

A přestože mi to psaní neleze z hlavy ani z prstů, snažím se stres kompenzovat pohybem. A nebojte, běhat jsem nezačala, vždyť mi to loni vydrželo snad jeden měsíc. Ale zvýšila jsem počet procházek za týden a trasy prodloužila na vyšší kopce. Je to fajn, jdu rychle, někdy si s Jonáškem kousek zaběhnem, doma si udělám pár dřepů, sklapovaček, plank a volně, ale vytrvale si zatancuju (jen když se nikdo nedívá a jsem v pokoji sama).

A nezačala jsem s žádnou dietou, ale sem tam si udělám domácí smoothie. Protože nemáme žádný extraktor, je s tím trošku více práce. Ovoce se musí oloupat, posekat, nastrouhat a teprve potom ho dávám do úzkého litrového hrnce a rozmixuju mixérem. Nakonec poředím s vodou - méně (kašičku v podobě přesnídávky si dávám s piškotky) nebo více (piju jako džus). A potom už ani tu čokoládu nepotřebuju.


Nevysvětlitelné zákony

28. února 2017 v 15:40 | Denia |  Na jazyku
Uběhl zas jeden pátek a s ním i dlouho očekávaný maturitní ples našeho gymplu. Cítím oddech za celou třídu, že se naše vytrén/mované vystoupení povedlo a všichni tleskali, nikdo nic nepos.. a ani SE nepos.. Zároveň je mi trochu smutno, že už je to za námi. Téměř celé ty krátké čtyři roky, mnohdy se neskutečně vlekoucí v hodinách nekonečných dějin nebo nevypočitatelné matematice, uběhly rychle, a tolik se toho změnilo nejen v našich životech, ale i pohledech na svět.
Ale dost těch sentimentálních řečí. Zkrátka bylo to bezva, a díky zkušenostem mi bylo bezva i druhý den ráno (nemíchej chlast).
Jako na každé akci, kde nechybí alkohol, se i na této objevily situace a okamžiky, které mě stály víkend usilovného přemýšlení a hloubání do samotného nitra lidského. Na nic jsem pořádně nepřišla, ale došlo mi, jak důstojnou samotu vedu a jak si sama sobě připadám vyrovnaná a zkrátka pyšná na svou osobnost. Žádný narcis tady.



V čem se mi 50Shades Darker líbilo víc

18. února 2017 v 9:28 | Denia |  Myšlenka a názor
Nepatřím mezi lidi, kteří chodí do kina každý měsíc, a kdo mě lépe zná, dobře ví, že ani těm filmům moc nedám. Jenže únor je dlouhý, byť je kratší. Škola je stresující, týdny se vlečou a víkend poměrně rychle utíká pod kvantem učení. Ale nestěžujme si! My studenti čtvrtého ročníku dobře víme, že bude hůř a snažíme se přesvědčovat, že maturita není konec světa, takže když skáčem do postele, v letu spíme.
No ale článek o nespavosti nechme na někdy jindy.

Fifty Shades Darker. Postrach všech mužů je tu zas. Někteří se marně snaží poukázat na cokoli jiného, aby skryli do očí bijící trailer. Mladí si rovnou do kina berou telefon. A holky jásají, třebaže jim ještě nebylo patnáct.

Když jsem se včera vrátila z kina, byla jsem příjemně překvapená. Oproti jedničce se celý film netočí jen kolem sexu (dobře, jen tak 80%). Hah. Tvůrci se zaměřili podle Mitchellové na vzájemné pochopení, důvěru. Zřejmě na pravou lásku a všechno, co ke skutečnému vztahu patří - společné bydlení, dokonce žádost o ruku. V knížce mi tohle všechno přišlo trochu jako klišé, ale v podání filmu - proč ne?
Zvlášť se mi líbila scéna, kdy se v bytě Anastasie objevuje jedna bývalá submisiva pana Greye s revolverem v ruce, po následném výstřelu jsem poskočila na sedačce. Panika v porouchaném vrtulníku, strach a pak to, že se Christian Grey objeví ve dveřích, živ a zdráv ještě od krve (trochu komické, ale pořád jsme ve filmu, že ano). Oproti jedničce se tvůrcům podařilo velmi slibně vykreslit dojemné okamžiky. A taky nesmím opomenout smysl pro detaily. Vím, že ty jsou v každém dnešním filmu samozřejmostí, ale líbily se mi - podobně jako hudba, prostředí (Taylor Swift, Zayn I don't wanna live forever.)
Nešlo tedy jen o to, že dotyčná dostala na prdel, sbalila si pět švestek a pláchla.
Erotické scény berem trochu s nadhledem, ale dle mého už i v tomhle se postavy chovají přirozeněji.
Za mě Temnoty o něco lepší než Šedi, byť recenze říkají něco jiného.

Tak co holky, přiznejte se, která z vás už shlédla tuhle novinku? Který díl vás zaujal víc?


Marsmallow, kam se podíváš

4. února 2017 v 16:03 | Denia |  Když věci dělají radost
Dříve než se pustím do trochu netradičního článku, chtěla bych se zmínit o své veliké radosti, když jsem zjistila, že můj článek o samotě se objevil na titulní stránce.Všem děkuju za komentáře, hodnocení i vaše názory! :) Dalším tématem by se mohla stát klíčová slova - tolerance, pochopení. Zatím jsem nic nenapsala, takže k tomu nic víc říct nemůžu.

Ale přejdeme k jádru věci. Únor vlastně nemám moc ráda. Je to měsíc mezi zimou a jarem, kdy zima letos převládá. Brodím se rozbředlým sněhem ve špinavém městě a dýchám Moravskoslezský smog. Přijdu domů naprosto vyčerpaná, zpocená, protože jsem se oblekla neúměrně při pohledu z okna vzhledem ke skutečným teplotám.
A najednou jsem u dvou věcí, které shodou okolností spojuje slovo marsmallow.

Přišla jsem na to, že v těch šíleně únavných dnech je bezva brzo se osprchovat, zabalit se do županu a jen tak na chvíli relaxovat. Občas se to protáhne na celé odpoledne. A je taky moc bezva dát si něco dobrého! Já jsem zkusila recept na minikapsy s nutelou a maršmelounama z mé nové kuchařky a rozhodně vám tuto 3-2-1 pochutinu doporučuju také!

Víc v celém článku ->



Holky se chtěj líbit

21. ledna 2017 v 15:59 | Denia |  Když věci dělají radost
Máme za sebou náročný leden. Je mi trochu úzko, když zjistím, že je to jen začátek velkého stresu, ale stejně jsem ráda, že písemkové období už je úspěšně za mnou a mám neoficiálně uzavřené známky. Taky jsem si udělala jasný obrázek toho, kam chci jít na výšku a hodlám pro to udělat maximum, protože čím víc se blíží konec střední, tím víc mě zajímá studium v oboru experimentální biologie. Nejsem si úplně 100% jistá, co od toho čekat, ale alespoň mám pevný bod.

Na konci toho bláznění jsem se rozhodla udělat sama sobě radost a vyrazila jsem do obchodu. Udělala jsem si tak trochu "druhé Vánoce", ale někdy je to prostě třeba.
Přiznávám, že už i na mě se krade předmaturitní stres. Snažím se hodně číst - a vřele doporučuju knížku od Jakuby Katalpa - Němci. Mám ji v seznamu děl, a zhltla jsem ji za necelé tři dny, byť má kolem 400 stránek.

Ještě než začnu s nafocenými kousky, chtěla bych říct, že mě moc potěšily vaše komentáře k předchozímu článku. Ráda se zabývám těmito tématy i ve skutečnosti a s oblibou poslouchám názory ostatních, protože každý má na vztahy jiný pohled. Chystám se na filosofický článek č. 2 a doufám, že přispějete do soudku svým slovem :).

Ale teď hurá k novým věcičkám. Snad se vám budou líbit aspoň z poloviny tolik co mně!



Nebojte se samoty

9. ledna 2017 v 18:24 | Denia |  Myšlenka a názor
Po několika marných pokusech jsem se konečně odhodlala napsat článek na toto téma (doufám, že se zase neseknu někde v půlce). Možná mě k tomu přimělo několik úhlů pohledů na sobotní tančírně. A možná jsem prostě někde mezi barevnými reflektory a sklenkou jegra našla to, o co holky nechtějí ani koutkem oka zavadit.
Samota. Nemyslím tu, kdy se s váma nikdo nebaví, nemáte jediného kamaráda. Myslím tu přátelskou, veselou, nic neřešící. Víte, nemusíte hned přestat odmítat akce, pokud zrovna nemáte přítele. Ale na druhou stranu nemusíte chodit přímo hledat. Víte, ono to někdy vypadá dost blbě, když holka nahání kluka, aby si jí všiml a v mnoha případech to ani nedopadá dobře..


"Lepší inteligentní samota než hloupá společnost."

Kam dál