Všechno podle plánu

5. června 2019 v 22:43 | Denia |  Na jazyku
Svět je řízen plány, ale je opravdu existenčně nezbytné plánovat každičkou minutu našeho života?

Tahle myšlenka mi přišla na mysl až po několikatýdenním trápení, a musím se přiznat, že jsem k ní nedošla sama, ale moje kamarádka.
V dubnu jsem se propadala do dnů pláče, nervozity až začínající depky. Dělo se toho tolik, a já chtěla stihnout ještě víc. Dny utíkaly a já jsem se přemáhala, abych neusnula před desátou. Byla jsem unavená, a především psychicky vyčerpaná z myšlenky "Co když to nestihnu?". Co hůř, začala jsem tu větu používat i k činnostem týkajících se mého volného času, nikoli k povinnostem.
Během dělání oblíbeností jsem už myslela na další věci, které je potřeba udělat. Po celodenním závodu jsem další den zůstala ležet v posteli, a nechtělo se mi nic. Nechtělo se mi spát, ani vstávat. Po pláči už ani brečet nebo se smát. Dostala jsem se do pasti s názvem "apatie", tak blízké k nechuti k životu.
Tím to ale neskončilo, protože kdyby ano, nepíšu ani tento článek.


Osvítilo mě setkání s kamarádkou, která se mě ptala, jak se mám. Postupnými otázkami jsem se dostala k tomu, nad čím jsem dříve ani nepřemýšlela. Neboť když máte nějaký problém, nebo dlouhodobě špatnou náladu, možná to svádíte na zcela nevinné věci a přehlížíte banální původce.

Zjistila jsem, že svým plánováním řídím celý den, od probuzení až po usínání. Řídila jsem si, v kolik budu jíst, aniž jsem ještě neměla hlad. Přemýšlela jsem, kam s holkama půjdem, a kam v případě, že bude obsazeno. Všechno na minutu přesně, a začala jsem z toho bláznit. Ještě více jsem začala šílet, když mé plány nevyšly.

Pro ty, co máte podobný problém... Je to především v hlavě.
Nikdo vám s tím nepomůže kromě vás samotných. Jakmile se přistihnete, že už zase plánujete drobnosti, musíte říct STOP sami sobě. Kamarádka si přestala psát "To-Do list", aby omezila plánování svých dnů, protože zjistila, když něco z toho nestihne, štve ji to a kazí náladu dne.
Když se vracím zpětně, já jsem takhle začala plánovat od doby, co jsme se s přítelem dali dokupy a začali spolu trávit více času. Neplánovala jsem pro sebe, ale "pro nás", a to bylo ještě komplikovanější. A já vím, že to není chyba toho druhého, ale mně, protože si všechno špičkuju.
A tak jsem přestala, nebo se to aspoň snažím omezovat. Když něco nevyjde, už mě to tolik nerozhodí jako dřív, ačkoli stále se najdou velké maličkosti, od kterých jsem očekávala realizaci. Pak to přijde znovu, a já zjistím, že jsem zpátky, ale tentokrát už to můžu honem rychle zase změnit.

Jak jste na tom vy se svými plány? Popřípadě jak řešíte jejich neúspešnou realizaci? :)
 

Návaznost let

10. ledna 2019 v 22:10 | Denia |  Na jazyku
Jako každým rokem jsem i letos četla, nebo jen přelétla okem, nespočet krátkých i delších zpráv, které byly adresovány přátelům, rodině, fanouškům nebo jen vlastnímu životu. Zprávy, které byly nabité pozitivní energií a vzkazovaly, co všechno si daný jedinec touží splnit v tomto novém roce.
Já letos nenapsala, a dokonce ani neřekla jedinou řádku o tom, co bych chtěla. V době, kdy bych nad tím měla přemýšlet, byla má hlava dokonale čistá a myšlenky v ní byly uspořádány jako knížky v knihovničce. Letmo jsem po nich přejela pohledem, abych si připomněla, že tam byly, jsou a navždy zůstanou, neboť vyhodit knihu je hřích. Stejně tak nemožné je zbavit se věcí, které se staly.

Říká se, že nový rok je čistá nepopsaná strana listu. Nezačatá kapitola, jejíž příběh se bude odvíjet od námětů hravého osudu. A přesto navazuje na ty předchozí, bez kterých bychom neznali jména postav a místa, která jsme již navštívili. Když potkáte někoho, kdo soudí na základě vaší současnosti, je to jako by otevřel knihu uprostřed.

Ať už byl váš přechozí rok jakýkoli, tento nový na něj navazuje. Můžeme se poučit z chyb, pokračovat v tom, co jsme začali. Dostat se do roviny rovnováhy, a pokud už v ní jsme, snažit se v ní udržet :).



A tak začal podzim

2. října 2018 v 19:51 | Denia |  Na jazyku
Čas teplých svetrů, ponožek, čaje a jablečných koláčů. A taky věčného nadávání na neuměrný chlad v každé části dne. Objevil se náhle, ze dne na den, ale jeho intenzita viditelně hýbe stromy a zbavuje je listí. Léto bylo dlouhé, s menšími odchylkami trvalo půl roku, a přesto je pro mě těžké se s ním rozloučit. Jako každým rokem.

S podzimem přišel nepochybně i návrat do školy, což ve mně vždy vzbuzuje vidinu nového začátku. Možná ještě intenzivnějšho než bývá konec kalendářního roku. Ačkoli jsme nastoupili teprv do druháku, všichni jsme si už prošli první stresovou zkouškou - výběr témat na bakalářku. Vyloženě zde platí pravidlo, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.

Zpět do Brna jsem jela s pocitem jistoty. Vrátila jsem se na stejnou kolej, do stejného pokoje, za stejnou spolubydlou. Rozvrh jsem si taky nakonec poupravila, abych zůstala ve skupině stejné jako minulý rok, alespoň na tento semestr. Nostalgicky vzpomínám na prvotní dojmy loňského roku. Na prvotní neuvěřitelnou samotu, a následnou svobodu žití tak trochu na vlastní pěst. Prochází mnou rekapitulace, a cítím alespoň trošičku dobrý pocit, že jsem něco dokázala. Nemluvím teď o zkouškách ve škole, ale o tom, jak jsem se naučila žít sama se sebou. Určitě mi ti, kteří prošli podobnou změnou nebo jí teprve procházejí, dají za pravdu.

Na podzim jsem se těšila, a přesto jsem jej trochu podezřívala, co má letos za lubem. Začalo to nezvyklou melancholií, která pokročila ve fyzickou rýmu. Ani dostatečné dávky vitaminu C mě ani mou rodinu neochránily od děsivé střevní chřipky, jež má za následek týdenní marodění, a koukání do čtyř zdí. A taky přemýšlení. Zbytečného přemýšlení, které mě dostává do minulosti. A já s tím opravdu chci přestat, ale tak nějak to zatím nedokážu. A proto hodně koukám na filmy, na Sex ve městě a taky čtu (skripta dosud leží stranou), a čekám až to podivné období přejde.

Jo, a tahle fotka vznikla mou novou pevnou padesátkou značky Yongnuo, jehož název si musím pokaždé googlit, neboť ho sama nikdy neumím napsat! O objektivu se ještě zmíním v některém z dalších článků :).
 


Zodpovědnost - celoživotní partnerka

11. září 2018 v 14:27 | Denia
Zodpovědnost je už samo o sobě dosti zodpovědné slovo, které rádo mění významy, a zdůrazňuje větám jejich důležitost. Ačkoli si člověk nemusí připadat dosti zodpovědný ve svých pětadvaceti, o mnoho více jej chápe šestnáctiletý chlapec poprvé v posteli s holkou. A někdy taky ne.

Nad tím slovem už jsme ztratili pár chvilek svého mládí, a tápali nad tím, co vlastně znamená. Jak jej chápeme?
Je to snad schopnost postarat se sám o sebe? O děti, či jiné dospělé? Chovat se zodpovědně mnohdy znamená vynechat alkohol při akci, kde je kocovina druhým dnem pravidlem. Nemluvit sprostě před dětmi, ba naopak přímo ukázkově. Chodit včas do práce, plnit úkoly. Pamatovat si milion věcí, a hlavně nezapomínat ty důležité!

Zodpovědnost sedí v křesle, pokuřuje už pátou cigaretu, zatímco my tropíme hlouposti. A chováme se tak trochu nezodpovědně. Ne však vždy, neboť její cigaretový kouř se pozvolna dostává k nám. Nejprve jej cítíme jako závan. Později se v místnosti začne hromadit šedavý oblak, až jsme nuceni přestat. Zastavit její počínání, a to jedině tak, že se jí opět začneme věnovat, neboť Zodpovědnost přece nekouří.

Přesvědčí nás. Mnohdy se v ní ztělesňuje naše vlastní matka. Dokonce má její hlas, kterým nám našeptává správné odpovědi na naše neslušné, všetečné otázky. Chrání nás před fiaskem, ale mnohdy i před dobrodružstvím. Někdy jde ruku v ruce se strachem, jenž jí nutí, aby se ho zastala. Zodpovědnost se začíná zjevovat v našem dospívání. Chodí za námi nesměle, pár dní v roce, potom v měsíci, týdnech a nakonec je naší celoživotní partnerkou, spí s námi v posteli. A my ji nevyhodíme, nesbalíme ji kufry, poněvadž bez ní bychom ztratili řád, možná i smysl života.



Co jsem se naučila během své první brigády

28. srpna 2018 v 16:48 | Denia
Přijde mi až neuvěřitelné, jak rychle to uteklo, a já najednou dojíždím poslední pracovní týden. Ještě teď mám v živé paměti strach, který se mě před a během začátku zmocňoval. Trochu stydlivě přiznávám, že ve svých 20 letech to byla moje první brigáda. Ne že bych dřív nechtěla někam jít pracovat, ale zřejmě pro to nebyl ten správný čas. Až letos.

Jak už jsem psala v předchozích článcích, zkusila jsem štěstí v nedalekém obchodě v naší vesnici, který nese název HRUŠKA. Dobře si uvědomuju, že vy z druhé strany republiky pravděpodobně nevíte, co je to za obchod, neboť se jedná o maloobchodní síť s potravinami. Zkrátka něco jako COOP nebo Okay market.

Vzhledem k tomu, že stojí v naší vesnici už pěknou řádku let, nepočítám-li pod jiným názvem, prodavačky už mě i mou rodinu vcelku dobře znají. A to je v práci převážně výhodou! Vzali mě, obdarovali papíry, které jsem musela vyplnit, oběhat lékařské prohlídky, vyzvednout si na poště trestní rejstřík. Všechno mě vyšlo asi tak do tisícovky, a to jsem ještě ani nepracovala. Znáte to.


Pracovat jsem začala na začátku července. Vyfasovala jsem zástěrku Hruška, pár zběžných instrukcí a už jsem stála za pultem u salámů a sýrů. Byl to pro mě šok. Byla jsem pomalá, lidi (někteří) netrpěliví. Nevěděla jsem, co je co. Vrchol všeho bylo, když jsem ve zmatku zapomněla jedné paní před nakrájením oloupat trvanlivý salám. Pak už to šlo lépe. Občas jsem vybalovala, přerovnávala zboží. Za pokladnou jsem byla jen jednou.

Zpočátku jsem chodila na 4 hodiny, neboť jsme byly tři brigádnice. Druhý měsíc ale dělám už jenom šestihodinovky. Ráno se chodí na šest, a odpolední na 12, přičemž končíme o půl 7 i s úklidem. Nejhorší frmol bývá v pondělky a soboty, někdy jsou náročné pátky.

Musím říct, že ačkoli už se těším na dva týdny volna, tak to byla pro mě moc fajn brigáda, a pokud by to bylo možné, šla bych i příští rok :). Samozřejmě každá prodejna má jiný kolektiv, a možná i způsob práce, takže by to všem nemuselo vyhovovat, ale já bych u té svojí neměnila.

Výhody
  • rychlá dostupnost do obchodu
  • dobrá domluva
  • 6 hodin - pro někoho nevýhodou, ale já tak měla i nějaký svůj osobní čas
Nevýhody
  • víkendy, většinou po vás budou požadovat aspoň nějakou tu sobotu, BEZpříplatků
  • hodně práce, ale zato to tam rychle utíká
  • práce s lidmi (záleží na náladě, někdy je to fajn)

Čím starší jsem

14. srpna 2018 v 23:19 | Denia |  Na jazyku
Už dlouho jsem nepsala v noci. Možná proto, že se snažím hodně brzy usnout, abych další den byla schopná vstát a fungovat. Anebo taky proto, že zkrátka nevydržím u klávesnice. Poslední dobou to jde ztěžka, a já nějak nechápu proč. Mám pocit, že čím starší jsem, tím víc se vytrácí múza, a všechny ty myšlenky v hlavě se mění v obyčejnou realitu. Chybí mi sny a iluze, které by mě vrátily zpět tam, kde se cítím v bezpečí, a já nevím, co s tím.

Před pár lety jsem byla přesvědčená, že nejsem způsobilá k napsání příběhu z důvodu nedostatku zkušeností. Nevěděla jsem, jaké věty dosadit do započatých dialogů. Nevěděla jsem, jak by se smyšlené osoby zachovaly, a co by jim příslušelo. Jenže teď chybí podstata. Chybí chuť a naprostý zápal do děje. Ačkoli jsem za ty roky zčásti pochopila, o čem se lidé baví, jak se chovají, ztratila jsem svůj vnitřní svět, v němž dialogy hrály vlastně tu nejmenší roli.


Většina léta pracuju. A když zrovna nepracuju, věnuju svůj čas rozhovorům se svými blízkými. Občas mi úzkostně chybí chvilka naprostého ticha. A když ji přece jen mám, myslím na nepodstatné věci, které stejně nedokážu ovlivnit.
Osud mě opět převezl. Co je napsáno ve hvězdách, nezměníte, byť se snažíte. Pronásleduji/í mě/já je? nesprávné lidi, kteří v mém životě nehrají žádný význam. Díky nim jsem si neuvědomila zatím nic jiného než to, že mám na ně zkrátka smůlu. Na malý okamžik jim uvěřím, ale oni mají se mnou jiné plány. Respektive je nemají.

Čím starší jsem, tím obyčejnější mi život připadá. Netoužím po extrémech, ale nemám ráda stereotyp. Chybí mi maličkosti, které činí svět zajímavějším. Naprosté banality, které by ve světě dospělých nenašly svou cestu.

Barevné západy

10. července 2018 v 14:44 | Denia |  Fotografie
Od té doby, co oficiálně začalo léto, jsem nepocítila nějaký extra přísun tepla. Teprve v posledních páru dnech se počasí konečně zase trochu umoudřilo, vysvitlo sluníčko a já měla možnost vyrazit na dlouho připravovaný západ slunce na druhé straně vesnice, kde bydlím.
Krom toho jsem začala chodit na brigádu do obchodu s potravinami- Hruška, kde jsem poměrně každý den na pár hodin. Zatím se učím, na všechno si zvykám. Myslím, že na konci léta napíšu na tohle téma samostatný článek :).

Ale zpět k fotkám, které vznikly, a které jsem se rozhodla uveřejnit tady na blogu. Byl to velice produktivní večer, podpořen Traminem červeným, toasty a perfektním počasím. Večer už se strašně rychle mění světlo, a je třeba neustále manuál upravovat, takže jsem se před objektiv moc nedostala, ale právě barevné západy mě neskutečně baví, a pokaždé s nimi vznikne nějaký ten fotografický skvost.
Součástí focení přírody byl středem objektu také náš novopečený manželský pár :D. No, jen se podívejte sami, budu ráda za každý váš komentář :).



Vliv rodičů na nás

30. června 2018 v 18:25 | Denia |  Na jazyku
V pěti letech veškerý náš život závisel na rodičích. V kolik hodin půjdeme spát, kdy budeme jíst, a kam pojedeme na prázdniny, to všechno za nás řešila maminka. V patnácti je věk, kdy si myslíme, že všechno zvládáme nejlépe sami, ale je tady pořád spousta záležitostí, které bez pomoci vyřešit nedokážeme.
V osmnácti nám patří svět díky své plnoletosti. Než pořádně vystřízlívíme, už je nám dvacet, a to už si tak nějak přestaneme uvědomovat, protože opravdu se začínáme stávat dospělými.


Jenže co když ani v tomto věku na nás rodiče nepřestanou tlačit v oblasti svých nároků? Co když se stále všechno odvíjí od toho, jakou mají zrovna náladu, nebo podle toho, co sami považují za spravné? Problém nastává pokaždé, když se názorové cesty rozcházejí, ale ještě větší problém číhá v rodičovské snaze ZAKÁZAT daný počin, či jakkoli projevit snahu o jeho zmaření.
Ambiciózní jedinci při nejmenším prásknou dveřmi a stejně si udělají po svém, ačkoli ví, že je to bude stát další večer strávený nad zbytečnou hádkou nebo následující týden tiché domácnosti. Nějak se s tím poperou, ale jak k tomu přistupují slabší potomci, kteří se i přes hranici svého věku nedokážou dostatečně projevit, a jednají v zoufalé snaze zavděčit se rodičům? Nejsou spokojeni s tím co, studují, s kým se stýkají, tím pádem ani se svým životem.

Lhát - provizorní řešení, někdy i na pět let
Ačkoli mnozí z vás tuto formu řešení považují spíše za pubertální, můžu vás ujistit, že se používá v hojném počtu i na vysokých školách, neboť stále platí pravidlo "Co oči nevidí, to srdce nebolí." U takové možnosti řešíte jen náhradní odpověď za tu pravdivou, a pak se musíte krotit, abyste se nepřeřekli. Jistě, z hlediska vztahu "rodič a potomek" je to špatně. Ale co když je to za cenu klidného vztahu mezi nimi? Divili byste se, kolik rozumných a velice vyspělých lidí zamlčuje například vztah, nebo se nezmíní o tom, kterou akci navštívili, popřípadě že si našli novou brigádu. Veškerý život je tedy jen a jen v naší režii, a v případném průseru se vymácháme sami. A to si myslím, by tak mělo v našich dvaceti být. No nemyslíte?

Jak na vás působí vaši rodiče? Říkáte jim bezprostředně všechno, nebo jsou věci, které si necháváte pro sebe?

Terapie sdílením

24. června 2018 v 10:14 | Denia |  Svět knih a filmů
Před dvěma dny jsem oslavila své 20. narození(ny). Předcházela tomu naše velká malá oslava s brněnskými kočkami v ulicích, které tak rády procházíme a na náměstích, kde tak rády posedáváme, s vínem v ruce a taky v krvi. Nepřestává mě překvapovat, jak mě dokáže pohltit atmosféra pouliční hudby a davu lidí,kteří podobně jako my posedávají se svými kamarády, a nechají se do ní vtáhnout.

S holkama oceňujem kvalitní humor. Miluju Petra Soukupa, který svými slovními hříčkami i básničkami dostává Instagram, a taky EsteraJosefinu, které vydaly svou první knihu Terapie sdílením, a právě tu jsem od mých blizoučkých dostala. Prosmála jsem se celou cestu osobákem z Ostravy do Frýdku, a i teď kdykoli ji otevřu, musím se smát znovu.
Pokud někdo z Vás neví, oč tu běží, celá kniha je tvořena print screeny zpráv, které lidé posílají svým partnerům za účelem rozchodu, tzv. #rozchodovevety, nebo věty jiného smyslu. Autorky poukazují na typické fráze "Nechci Ti ubližovat, Je to mnou, Ty za to nemůžeš.", které jsou vlastně tak ohrané, až se stávají vtipnými. Sdílením těchto tradičních vět se stalo jakousi formou terapie, neboť smích léčí, a to i v případě, že se smějeme věcem, nad kterými jsme dříve plakali.

Jednotlivé print screeny jsou rozděleny do jednotlivých částí, hastagů - např. část #miluj, #tadruha nebo třeba #jednaveta. Knížka je doplněna trefnými fotografiemi, a úryvky z textů a dopisů navíc. Ačkoli jste celou knížku přelouskali za několik minut, věřte, že se k ní velmi rádi ,s úsměvem na rtech vrátíte.

A co vy, už jste ji měli někdo v ruce? :)


Já nebo ty?

14. června 2018 v 10:51 | Denia |  Myšlenka a názor
Nebyla bych to já, kdybych ve svém životě úplně zazdila partnerské vztahy, ačkoli jsem stále sama. Po rozchodu člověk stále vzpomíná, možná lituje, proklíná, a když už si myslí, že je z toho venku, s někým se seznámí, ale pak vědomě srovnává, a večer brečí do polštáře, že už není možné se nikdy zamilovat. Pokud jste stále v této fázi, zřejmě ještě nenastal čas balance.

Ale s jistotou vám můžu říct, že po určitém čase se ve vás něco zlomí. A není to tím, že byste potkali muže svých snů, či budoucího manžela. Ale zkrátka si večer lehnete do postele, začnete o něm uvažovat, a přemýšlet o tom, jaký opravdu je. Jako tenkrát před první láskou, možná trochu realističtěji, ale je to tam zpátky - už nesrovnáváte.
Když to potom stejně nakonec neklapne, je normální svěsit hlavu a být smutný, ale vaše myšlenky už nehledají cestu zpět do minulosti. A myslím, že teprve potom jste z toho s jistotou venku.
U někoho možná pár měsíců, půl rok, a u jiných lidí třeba i rok a půl, dva roky. Láska je možná trochu jako rakovina, a tak nemůžeme čekat, že se z ní vyléčíme za týden.

Ale o tom jsem tak úplně dneska nechtěla mluvit. V poslední době jsem totiž přemýšlela nad tím, kolik sympatických lidí, jak v Brně, tak tady u nás na severu potkávám. Přesně tak, jen potkávám. Většinou to skončí úsměvem, nanejvýš pozdravem.
Jistě, když někoho potkáte jednou v životě, asi za ním hned nepoběžíte. (Ale občas si říkám, kolik potenciálních partnerů jsem už za svůj život potkala?)


Lidé se potkávají pravidelně. Usmívají se na sebe v autobuse, potkávají se v supermarketech nebo v zájmových kroužcích. Ale nic neřeknou. Ženy netrpělivě čekají, až za nimi přijde On. Je to přece chlap. Jenže co když už si ty ženy neuvědomí, že ony jsou těmi dominantními, a hledaji do vztahu člověka, který bude spíše pod jejím vlivem než naopak? Kdo potom se má ozvat dřív? Kluk, který bojuje se stydlivostí, nebo holka, která jí má na rozdávání?

Když jsme se na toto téma bavily s moji nejbližší, řekla mi, že některé věci se dějou. Třeba to, že někoho potkáváte. Ale je to jen nabídka osudu, a zbytek už je na vás.
Kdyby vám před očima někdo mával tisícovkou, dívali byste se jen, nebo byste se jí snažili chytit?

A jaký pohled na to máte vy, holky? :)

Kam dál