Barevné západy

10. července 2018 v 14:44 | Denia |  Fotografie
Od té doby, co oficiálně začalo léto, jsem nepocítila nějaký extra přísun tepla. Teprve v posledních páru dnech se počasí konečně zase trochu umoudřilo, vysvitlo sluníčko a já měla možnost vyrazit na dlouho připravovaný západ slunce na druhé straně vesnice, kde bydlím.
Krom toho jsem začala chodit na brigádu do obchodu s potravinami- Hruška, kde jsem poměrně každý den na pár hodin. Zatím se učím, na všechno si zvykám. Myslím, že na konci léta napíšu na tohle téma samostatný článek :).

Ale zpět k fotkám, které vznikly, a které jsem se rozhodla uveřejnit tady na blogu. Byl to velice produktivní večer, podpořen Traminem červeným, toasty a perfektním počasím. Večer už se strašně rychle mění světlo, a je třeba neustále manuál upravovat, takže jsem se před objektiv moc nedostala, ale právě barevné západy mě neskutečně baví, a pokaždé s nimi vznikne nějaký ten fotografický skvost.
Součástí focení přírody byl středem objektu také náš novopečený manželský pár :D. No, jen se podívejte sami, budu ráda za každý váš komentář :).


 

Vliv rodičů na nás

30. června 2018 v 18:25 | Denia |  Na jazyku
V pěti letech veškerý náš život závisel na rodičích. V kolik hodin půjdeme spát, kdy budeme jíst, a kam pojedeme na prázdniny, to všechno za nás řešila maminka. V patnácti je věk, kdy si myslíme, že všechno zvládáme nejlépe sami, ale je tady pořád spousta záležitostí, které bez pomoci vyřešit nedokážeme.
V osmnácti nám patří svět díky své plnoletosti. Než pořádně vystřízlívíme, už je nám dvacet, a to už si tak nějak přestaneme uvědomovat, protože opravdu se začínáme stávat dospělými.


Jenže co když ani v tomto věku na nás rodiče nepřestanou tlačit v oblasti svých nároků? Co když se stále všechno odvíjí od toho, jakou mají zrovna náladu, nebo podle toho, co sami považují za spravné? Problém nastává pokaždé, když se názorové cesty rozcházejí, ale ještě větší problém číhá v rodičovské snaze ZAKÁZAT daný počin, či jakkoli projevit snahu o jeho zmaření.
Ambiciózní jedinci při nejmenším prásknou dveřmi a stejně si udělají po svém, ačkoli ví, že je to bude stát další večer strávený nad zbytečnou hádkou nebo následující týden tiché domácnosti. Nějak se s tím poperou, ale jak k tomu přistupují slabší potomci, kteří se i přes hranici svého věku nedokážou dostatečně projevit, a jednají v zoufalé snaze zavděčit se rodičům? Nejsou spokojeni s tím co, studují, s kým se stýkají, tím pádem ani se svým životem.

Lhát - provizorní řešení, někdy i na pět let
Ačkoli mnozí z vás tuto formu řešení považují spíše za pubertální, můžu vás ujistit, že se používá v hojném počtu i na vysokých školách, neboť stále platí pravidlo "Co oči nevidí, to srdce nebolí." U takové možnosti řešíte jen náhradní odpověď za tu pravdivou, a pak se musíte krotit, abyste se nepřeřekli. Jistě, z hlediska vztahu "rodič a potomek" je to špatně. Ale co když je to za cenu klidného vztahu mezi nimi? Divili byste se, kolik rozumných a velice vyspělých lidí zamlčuje například vztah, nebo se nezmíní o tom, kterou akci navštívili, popřípadě že si našli novou brigádu. Veškerý život je tedy jen a jen v naší režii, a v případném průseru se vymácháme sami. A to si myslím, by tak mělo v našich dvaceti být. No nemyslíte?

Jak na vás působí vaši rodiče? Říkáte jim bezprostředně všechno, nebo jsou věci, které si necháváte pro sebe?

Terapie sdílením

24. června 2018 v 10:14 | Denia |  Svět knih a filmů
Před dvěma dny jsem oslavila své 20. narození(ny). Předcházela tomu naše velká malá oslava s brněnskými kočkami v ulicích, které tak rády procházíme a na náměstích, kde tak rády posedáváme, s vínem v ruce a taky v krvi. Nepřestává mě překvapovat, jak mě dokáže pohltit atmosféra pouliční hudby a davu lidí,kteří podobně jako my posedávají se svými kamarády, a nechají se do ní vtáhnout.

S holkama oceňujem kvalitní humor. Miluju Petra Soukupa, který svými slovními hříčkami i básničkami dostává Instagram, a taky EsteraJosefinu, které vydaly svou první knihu Terapie sdílením, a právě tu jsem od mých blizoučkých dostala. Prosmála jsem se celou cestu osobákem z Ostravy do Frýdku, a i teď kdykoli ji otevřu, musím se smát znovu.
Pokud někdo z Vás neví, oč tu běží, celá kniha je tvořena print screeny zpráv, které lidé posílají svým partnerům za účelem rozchodu, tzv. #rozchodovevety, nebo věty jiného smyslu. Autorky poukazují na typické fráze "Nechci Ti ubližovat, Je to mnou, Ty za to nemůžeš.", které jsou vlastně tak ohrané, až se stávají vtipnými. Sdílením těchto tradičních vět se stalo jakousi formou terapie, neboť smích léčí, a to i v případě, že se smějeme věcem, nad kterými jsme dříve plakali.

Jednotlivé print screeny jsou rozděleny do jednotlivých částí, hastagů - např. část #miluj, #tadruha nebo třeba #jednaveta. Knížka je doplněna trefnými fotografiemi, a úryvky z textů a dopisů navíc. Ačkoli jste celou knížku přelouskali za několik minut, věřte, že se k ní velmi rádi ,s úsměvem na rtech vrátíte.

A co vy, už jste ji měli někdo v ruce? :)

 


Já nebo ty?

14. června 2018 v 10:51 | Denia |  Myšlenka a názor
Nebyla bych to já, kdybych ve svém životě úplně zazdila partnerské vztahy, ačkoli jsem stále sama. Po rozchodu člověk stále vzpomíná, možná lituje, proklíná, a když už si myslí, že je z toho venku, s někým se seznámí, ale pak vědomě srovnává, a večer brečí do polštáře, že už není možné se nikdy zamilovat. Pokud jste stále v této fázi, zřejmě ještě nenastal čas balance.

Ale s jistotou vám můžu říct, že po určitém čase se ve vás něco zlomí. A není to tím, že byste potkali muže svých snů, či budoucího manžela. Ale zkrátka si večer lehnete do postele, začnete o něm uvažovat, a přemýšlet o tom, jaký opravdu je. Jako tenkrát před první láskou, možná trochu realističtěji, ale je to tam zpátky - už nesrovnáváte.
Když to potom stejně nakonec neklapne, je normální svěsit hlavu a být smutný, ale vaše myšlenky už nehledají cestu zpět do minulosti. A myslím, že teprve potom jste z toho s jistotou venku.
U někoho možná pár měsíců, půl rok, a u jiných lidí třeba i rok a půl, dva roky. Láska je možná trochu jako rakovina, a tak nemůžeme čekat, že se z ní vyléčíme za týden.

Ale o tom jsem tak úplně dneska nechtěla mluvit. V poslední době jsem totiž přemýšlela nad tím, kolik sympatických lidí, jak v Brně, tak tady u nás na severu potkávám. Přesně tak, jen potkávám. Většinou to skončí úsměvem, nanejvýš pozdravem.
Jistě, když někoho potkáte jednou v životě, asi za ním hned nepoběžíte. (Ale občas si říkám, kolik potenciálních partnerů jsem už za svůj život potkala?)


Lidé se potkávají pravidelně. Usmívají se na sebe v autobuse, potkávají se v supermarketech nebo v zájmových kroužcích. Ale nic neřeknou. Ženy netrpělivě čekají, až za nimi přijde On. Je to přece chlap. Jenže co když už si ty ženy neuvědomí, že ony jsou těmi dominantními, a hledaji do vztahu člověka, který bude spíše pod jejím vlivem než naopak? Kdo potom se má ozvat dřív? Kluk, který bojuje se stydlivostí, nebo holka, která jí má na rozdávání?

Když jsme se na toto téma bavily s moji nejbližší, řekla mi, že některé věci se dějou. Třeba to, že někoho potkáváte. Ale je to jen nabídka osudu, a zbytek už je na vás.
Kdyby vám před očima někdo mával tisícovkou, dívali byste se jen, nebo byste se jí snažili chytit?

A jaký pohled na to máte vy, holky? :)

Jaké bylo jaro

9. června 2018 v 15:27 | Denia |  Na jazyku
Je to jako čtvrt století, kdy jsem naposledy napsala něco na blog. Během té doby se dělo tolik významných událostí, které tak nějak zasáhly do mého dosavadního žití, a tak jsem zapomněla i psát, a nějak jsem ani nenalézala motivaci.
V prvé řadě se moje o sedm let starší sestra vdala, a stala se paní. Člověk si do té doby ani neuvědomí, kolik práce, stresu, radostí i slz dojetí stojí ruku v ruce se svatbou. Rozhodně to však stálo za to, a považuju tento zážitek zatím za nejvíc emociální.

Další událostí s husí kůži na zádech byl Brněnský majáles. Hudbu miluju, ale jít průvodem ze Svoboďáku až na Výstaviště s Mandrage za svitu slunce, a s fajn lidma, to je opravdu něco spešl.
Mezitím i potom jsem stihla projít brněnské ulice s foťákem v ruce, jindy zas s flaškou vína. Před týdnem nás hezké počasí vylákalo na Prygl, a téhož dne jsme ještě s jedním kamarádem vyrazili v noci do ulic s kytarou v ruce. Zakotvili jsme na Jakubském náměstí, a možná to bylo úplňkem, že se naše skupinka rozrostla asi na dvacet neznámých lidí, a nebyli jsme ani potahováni za rušení nočního klidu.


Zkouškové zatím plynulo hladce, a čeká mě poslední (opět nejtěžší) zkouška. Jsem jediná, pro koho je učení v tom krásném počasí tak trýznivé?
Ke konci měsíce oslavím dvacetiny, a můžu jen děkovat, jakým způsobem můj život právě plyne, neboť už dlouho jsem nebyla tak moc spokojená. A není to tím, že by mi všechno vycházelo úplně na jedničku, protože pořád se sem tam objevují překážky. Nepovedený zápočet, rozhořčení nebo hádka. Ale jsem to já, kdo se bez výčitek obklopí lidmi, kteří nezavolají jen když něco potřebují. Naučila jsem se říkat ne, ale taky se občas překonat, i když jsem sebevíc unavená. Pořád mám občas trochu problém držet jazyk za zuby, nebo nebýt tak moc zklamaná, když mi něco nevyjde.
Chtěla jsem se naučit copywriting, ale zjistila jsem, že jsem tak úplně nepochopila podstatu. Krom jednoho článku jsem ty další na téma průmyslových počítačů nezvládla. Nevěděla jsem, jak psát o něčem, o čem nevím zhola nic. A tak jsem s touhle potenciální brigádou skončila.
Namísto toho jsem se naučila sednout si v parku sama s knížkou, zrovna když nikdo nemá čas. A ten čas, váš vlastní je natolik cenný, že bychom ho neměli brát jen jako nevyhnutelnou tíseň, ale jako chvilku, kdy posloucháte jen sami sebe a své myšlenky.

Snad se máte podobně :)

Kam v Brně na kafe/víno?

19. března 2018 v 16:53 | Denia |  Na jazyku
Konečně jsem se odhodlala k dlouho očekávanému článku, který připravuju vlastně už celý půlrok mé existence tady v Brně, a to aktivními návštěvami různých kavárniček a vináren, které možná potkáváte cestou do obchodu nebo do práce, ale i těch, které jsou skryté ve vedlejších uličkách, ale rozhodně stojí za to je navštívit.
Začnu hezky popořádku.

Jak jsem přežila první zkouškové

27. ledna 2018 v 14:44 | Denia |  Na jazyku
Hned na úvod musím poznamenat, že ono to vlastně ještě neskončilo. Poslední zkouška mě čeká skoro až v polovině února, a měla bych se už začít učit, nebo si to potáhnu až do léta. Přesto se chovám, jak by mi právě začaly zimní prázdniny, alee zpět k tématu!
Jak asi dobře víte, v září jsem nastoupila do prvního ročníku na VŠ - přesněji řečeno na obor Bezpečnost a kvalita potravin (VFU v Brně). Zápočty nám začaly už v říjnu (zejména ústní kolokvia z anatomie jatečných zvířat), každý víkend byl narušován protokoly do biofyziky, společně alespoň se zběžnou přípravou na další hodinu. Ne každý předmět vyžadoval tolik pozornosti, ale klid, který bychom si naivně představovali, rozhodně nebyl.
Zápočty se mi díkybohu povedlo splnit ještě před Vánoci, a tak jsem se 26. začala lehce stresovat jen kvůli dvěma zkouškám hned z rozjezdu roku. Jistě, mnozí z vás by si mohli ťukat na čelo, proč jsem si jednu z nejtěžších zkoušek dávala hned na 3.1., ale bylo nutné si uvědomit, že následující dva pokusy nemusí probíhat už formou testu, nýbrž ústně. A anatomii - ústně? To bych byla vážně sebevrah!


Nějak se to zvládlo. Když člověk zatne zuby, zvedne se od televize a jde se učit. Zpočátku to není až takový problém, ale když jdete už na pátou zkoušku, nepovede se vám, a musíte se těch několik desítek stran učit znovu, oči vám automaticky přeskakují věty, o níž se domníváte, že je znáte nazpaměť. Omyl, neznáte! A konečně se dostáváme k jádru tohoto článku.
Jak docílit toho, abyste byli úspěšní, a ještě k tomu se nezbláznili?

Víc v celém článku ->

Pravděpodobně

20. ledna 2018 v 18:04 | Denia |  Na jazyku
Pravděpodobně,
všechno, co jsem tenkrát cítila,
nebyla láska,
ani nenávist,
byl to jen strach ze ztráty,
tak veliký,
až se stal skutečností.

Když se rozejdete s láskou svého života, jak jste si to ještě před týdnem takhle mysleli, je na vás, do které skupinky zhrzených milenců se zařadíte. Buďto budete noc co noc ronit slzy do polštářů, přestanete žít přítomností, a namísto toho prohlížet staré fotky, a nekonečně dlouhé konverzace na messengeru.
Nebo se druhý den ráno pěkně oblečete, nahodíte úsměv a začnete hledat novou spřízněnou duši. Mnohým z vás se to jistě povede, jelikož rozchod neznamená konec světa. Za jednoho pitomce, deset dalších.
Jenže pak míjí měsíc, dva, půlrok, rok, a vy jste stále sami. Nastala příhodná doba naučit se žít sám se sebou.
Trávit čas se svým vlastním tělem, které na vás zpočátku může působit dojmem ponorkové nemoci. Jenže to tělo je vaše. To jediné vám nikdo nevezme. Stejně tak vaše duše, způsob mluvy a vyjadřování, styl oblékání anebo to, jak řešíte problémy.
Jen si představte den, kdy ráno vstáváte na důležitou zkoušku nebo pracovní pohovor. Partner vám může popřát mnoho štěstí, vlepit pusu na tvář nebo uvařit skvělou snídani, které se ani netknete, jelikož dobře znáte svůj nervozitou sevřený žaludek. Jste na to sami, přestože na vás myslí minimálně dva lidi, ale se skutečným problémem se musíte poprat vy sami. Je na čase, abyste se zkámošili sami se sebou, protože to je skutečným klíčem ke štěstí.

Často jsem se prohlížela,
jestli splňuji parametry,
a přitom jsem míjela své oči v zrcadlech,
tak neupřímné, a nešťastné.

Bát se samoty není hřích. Není to ostuda. Je to jen problém, váš vnitřní. A ten problém musíte řešit vy, protože nikdo jiný vám dlouhodobě nepomůže. Ani ten nejvíc zamilovaný kluk, který na vás bude viset ve dne v noci. Snese vám modré z nebe, ale jeho přítomnost se pravděpodobně stane příčinou neovladatelné touhy utéct. Zbavit se té klece kolem vás. Může se vás snažit ovládat, vnucovat své názory, nutit trávit veškerý čas s ním. Možná jen ze svého vlastního strachu, že jej opustíte, než z čisté lásky. Strach se může stát větším nepřítelem než je nenávist.

Až zas ráno vstanete, podívejte se na sebe do zrcadla. Do svých očí. Zeptejte se jich, jestli jsou šťastné. Naučte se na sebe usmát, povzbudit tu strachuplnou stránku vaší osobnosti, a vykročte do nového dne, který je jen váš, nijak závislý na někom dalším.

Na sklonku roku

30. prosince 2017 v 21:40 | Denia |  Na jazyku
Zbývá pár hodin, než začne poslední den roku. Možná tuhle větu slýcháváte od babiček, maminek nebo už sami od sebe, ale i já nabývám pocitu, že čím jsem starší, tím rychleji ten rok běží.
Mnozí z vás už jste možná začali rekapitulovat uplynulý rok, možná se těšíte na další anebo naopak chcete, aby 2017 nikdy neskončil.

V archivu blogu jsem si našla článek, který jsem napsala hned na začátku ledna 2017 (s tím hledáním to nebylo nic těžkého, když napíšu v průměru 0-2 články za měsíc, haha). Psala jsem ho tenkrát s příjemnou vzpomínkou na předešlý den, jenž jsem strávila na horách se ségrou a jejím nastávajícím. Večer jsme pak seděli všichni včetně našich u televize, ládovali se, trochu pili, a poslouchali hity, které nikdy nevymřou (Goťák, Vondráčková, Michal David, známe svoje hvězdy!).
Mým největším přáním a částečně i předsevzetím bylo zvládnout maturitu a žít tak, jak doposud, a jestli by to šlo, tak ještě lépe. S potěšením si uvědomuju, že se mi to letos opravdu podařilo, a tím získávám motivaci i do dalšího roku.

Ačkoli si dobře uvědomuju, že za jednu noc se nezmění celý svět, přesto si pokaždé na samotném začátku roku lehám tak trochu s pocitem euforie, zvláštním šimráním v břiše, že jsem pokročila do dalšího levelu. Když se o půlnoci dívám ze zahrady na ohňostroje, připadám si tak nějak jinak. Vzpomenu si na své bláhové představy v minulých letech, ale neubráním se přáním, lehce podobným, a malinko pozměněným. Přeju si, aby se toho příliš nezměnilo, abychom si za rok zase všichni sedli společně, a je fajn, když se splní něco navíc.

Jak hodnotíte vy rok 2017? :)

Ať už je vaše odpověď jakákoli, přeju vám, aby se vám i následující rok vydařil podle vašich představ, třebaže nic není a nebude podle námi nalajnovaných čar. Díky, že tu stále jste se mnou, komentujete, a já doufám, že v dalším roce budu nadále aspoň občas přispívat články, trošku fotit a více psát!


Zase jedny Vánoce

25. prosince 2017 v 12:37 | Denia |  Na jazyku
Zase píšu tak trochu s křížkem po funuse, ale pořád jsou vánoční svátky, a možná ještě stále budou, než dopíšu tenhle článek (haha). Znáte to, celá rodina doma, a než se dostanete do psací nálady, začne vaše oblíbená pohádka.

Letos, by se dalo očekávat, bych je měla cítit daleko dřív a silněji. Ve víru velkého města mi hned první prosincový týden přestala jezdit devítka na kolej. Vystřídala ji vánoční tramvaj, která končila na České. Ten večer jsem se seznámila s fajn holčinou, a společně jsme našly zastávku u Grand hotelu, odkud naše tramvaj vyjížděla.
Ale nebudeme odbíhat od tématu. Trhy v Brně jsou fascinující. Můžete se projít od Zelňáku, přes Svoboďák až na Moravák, ulicemi, jež se hemží studenty, a přitom zaplatit zálohu 50 kaček za vkusný kelímek na svařák. Jeden punč vás tak vyjde na stovku, ale 50,- Kč se vám samozřejmě vrátí, pokud kelímek vrátíte.
Přese všechny vnější elementy, lákající vás do víru Vánoc, jsem si je začala vychutnávat (až) 15. prosince. 13. prosince jsem úspěšně složila všechny zápočty, večer jsme s babincem zašly na trh a následně do Alohy (o brněnských barech a kavárnách se dozvíte-snad-v příštím článku!). Čtrnáctého jsem nasedla do rychlíku, ráno padal sníh s deštěm, a já se těšila především na svou postel, spánek, jídlo a Milénium 2.

Letos jsem byla přítomná u všech prací týkajících se Vánoc. Od úklidu, přes pečení koláčů a cukroví, až po shánění posledních dárků a dělání domácího eierkoňaku. Nevynechala jsem ani naše ostravské trhy, Lásku nebeskou nebo Vánoce naruby. Stihla jsem nastydnout, zajít k doktorce a vybrat třídenní ATB, přičemž mi to díkybohu vyšlo do 23. a já tak s klidnou duší a srovnaným žaludkem upíjela u Pelíšků Rulandské šedé. Povinnosti jsem si splnila prakticky všechny, a na leden mi nezbyl žádný zápočet, jen mě děsí těch šest zkoušek. Zatím jsem se neučila, a dneska po (zatím) jednom panáku domácí pálenky, už asi ani nezačnu. Myslím, že se po včereješku budu brzy modlit zase znovu!

Ježíšek byl vskutku štědrý, a já nabývám pocitu, že jsem letos byla snad zase ze všech nejhodnější, i když svědomí na mě kříčí opak, a já si tentokrát nezacpávám uši, neboť s ním souhlasím. V duchu rekapituluju uplynulý rok, a čtu horoskop na ten další. Uvidíme, co nám tentokrát osud přichystá, ale ten letošní vyšel snad se vším všudy.

Jak si Vánoce užíváte vy? :)


Kam dál