První týden na koleji

29. září 2017 v 11:04 | Denia
Spousta z nás se letošní září musela vyrovnat s novými změnami. Nová škola, noví lidé a samozřejmě taky nový způsob života. Některým se změnila jen trasa do školy, jiní byli nuceni (z vlastní, či možná rodičovské) vůle opustit své domovy a hledat si ubytování ve městě, blízko školy. Ačkoli jezdíte každý týden domů, a trávíte na bytě nebo koleji třeba jen polovinu týdne, váš život se už změnil.


 

Proč milovat podzim

10. září 2017 v 14:06 | Denia |  Na jazyku
Spousta lidí vnímá podzim jako něco depresivního. Období, kdy léto je pryč, ale do Vánoc zbývá ještě spousta času. Čím vyplnit chladné večery, deštivé nebo naopak slunné dny, kdy saháme po hrubých svetrech a teplých ponožkách?
Jistě, můžeme setrvat v depresivním naladění, proč už jsou pryč ty krásné horké dny plné slunce a vody, ale musíme si uvědomit, že léto nemůže v naší zemi trvat věčně, a možná právě proto můžeme být šťastni za tu rozmanitost všedních dní.

Myslím, že právě nastává čas pro čajové večery s knížkou, s dobrým filmem nebo seriálem. V určitém smyslu je podzim něco jako úklid po rozdováděném létě. Dny se chýlí dřív ke konci, a naše duše má čas pro klid a odpočinek. Tím se možná dostáváme do častějšího přemýšlení, vůně tlejícího listí nám nostalgicky připomíná dětství. Na druhou stranu, samotné září znamená návrat dětí do lavic, nebo nástup studentů do nových škol, ať už středních nebo vysokých. Není to jednoduché, ale změny s sebou často přinášejí strach a napětí. Někdo nastupuje do nové práce v červnu, a přece kvůli toho nezačne nesnášet léto :).

Co tedy udělat pro to, abyste si podzim zpříjemnili, nebo ho dokonce začali milovat?
Víc v celém článku ->


Prázdninová NEJ pětka

2. září 2017 v 13:56 | Denia |  Svět knih a filmů
K velkému potěšení jsem přes prázdniny zjistila, že naše knihovna nakoupila plno nových knih, včetně těch z Edice světových bestsellerů. Ačkoli jsem se ke všem ještě pochopitelně nedostala, rozhodla jsem se napsat krátké recenze k těm pěti nejlepším, které jsem letošní prázdniny četla, a které rozhodně stojí za zmínku.

Mezi ně bezpochyby patří:
  • Drobný Poklesek (Jan Ellisonová)
  • Kresby v prachu (Zoë Kleinová)
  • Manželovo tajemství (Liane Moriarty)
  • Křídla ve větru (Sue Monk Kidd)
  • Dívka, již jsi tu zanechal (Jojo Moyesová)

Recenze naleznete v celém článku ->

 


Posuňme se dál

26. srpna 2017 v 17:57 | Denia |  Na jazyku
Mé předlouhé prázdniny pozvolna končí, a já se s tím odcházejícím létem nějak němůžu vyrovnat. Období, kdy se tvoří ostré podzimní kontrasty a večerní chlad proniká do kostí, jsme zas nuceni obléct si teplé ponožky a někdy i župan.
Díky za dnešní návrat léta!

Ač jsem očekávala šok někdy v druhé polovině srpna, že už se nevrátím na gympl a mezi své, nějak se to rozhořčení nedostavilo, protože o většině z mých spolužáků jsem po matuře už neslyšela. A když jsem se s nimi zkusila spojit, odpovědí se mi dostalo strohých. Marně jsem hledala střípky našeho čtyřletého "soužití".


A přesně v té době jsem si udělala v hlavě pořádek a konečně odstranila ty, co za to nestáli. Od září už mě s nimi nebudou spojovat společné zdi jedné třídy, nebudu s nimi chodit na výlety, akce, ani nic podobného. Kdekoho by z toho píchlo u srdce, že ty časy jsou pryč. Časy sladkého naivního dospívání, kdy jsme brečeli smíchy, někdy ze smutku nebo zoufalství. Všichni jsme tak nějak prožívali období duševních zvratů, prvních lásek a prvních problémů, třeba i zdravotních. Jenže ty časy jsou pryč, a já jsem v posledním půlroce cítila, že s nimi jsou pryč i ti lidé, které jsem znala. Nebo jsem alespoň myslela, že je znám. Zájem vystřídala lhostejnost a namísto úsměvu vidím odvrácené pohledy.
A nevím, co se stalo. Jako bychom představovali střípky minulosti, s nimiž už nechtějí mít nic společného, neboť je čeká vysluněná budoucnost. Vysoká škola, nový život. A hlavně, noví lidé. Možná lepší lidé, než jsme byli my.
A tak na tom všem považuju smutné jen to, že někteří lidé odhazují staré známé do kouta, jelikož jim zevšedněli, jako hračky, nebo kousky oblečení, jež vyšly z módy.

Víc v celém článku ->


Na jihu Moravy

6. srpna 2017 v 16:17 | Denia |  Fotografie
Když jsem poprvé dopodrobna ve třech dnech projížděla a procházela kraj zalitý sluncem, lemovaný vinicemi, opatřen nádhernými památkami, jsem si jistá, že jsem se do této země zamilovala.
Před odjezdem jsem se strachovala, že všechno to krásné, co jsem dosud viděla jen ve filmech, bude po příjezdu lehkým zklamáním. Ale bylo to ještě krásnější, než jsem si představovala.
Jižní Morava bude pravděpodobně mou dovolenkou i v budoucích letech, zřejmě láskou na celý život.

Jistě to všichni znáte, když navštěvujete nová místa plní očekávání. Když jsme s našima v předchozích letech zdolávali vrcholky hor - Šumavu, Krkonoše, Jizerské hory nebo České Švýcarsko, snad u všech jsem byla nadmíru spokojená. Jenže tentokrát to bylo něco docela jiného. Euforie, a pocity, které ani nedokážu popsat mě letos provázely ještě s větším důrazem než obvykle. Češi se neustále honí do ciziny, a přitom ani netuší, jaké krásy skýtá naše země.

Nakonec jsme zůstali jen tři dny, ale vrátila bych se hned.
Ubytovaní jsme byli v krásném hotelu Maroli v Mikulově, snad jen neskutečné vedro na pokoji bylo přičinou našeho o den dřívějšího odjezdu. Samotné centrum města bylo odsud vzdáleno 10 minut, tudíž jen 1,2 km od zámku Mikulov. Samozřejmě jsem s sebou všude tahala foťák a pokusím se vám tu nádheru přiblížit alespoň pomocí fotek, když už nebudu moct vystihnout tu nádhernou a ničím nenahraditelnou atmosféru a vůni vinných sklípků.


Komplexy

23. července 2017 v 15:02 | Denia |  Myšlenka a názor
Máme je všichni, přinejmenším každý alespoň pocítil jejich náznak, než se jich zbavil. Na jednu stranu za ně mohou naše iluze o všem dokonalém, na druhou stranu můžeme vinit společnost, jelikož právě ona mnohdy viní nás. Dříve byly veřejně komplexy přisuzovány spíše osobám něžného pohlaví, ale vzhledem k moderní době se čím dál častěji začíná mluvit i o těch mužských.
Kdesi jsem četla, že komplexem méněcennosti neboli komplexem insuficience trpí až třetina lidí. Z velké části půjde zřejmě o osoby, které se neumějí až tak prosadit a cítí se utlačováni kolektivem, či jen malou skupinkou lidí, možná i jedním člověkem. Tento problém asi nikdy tak zcela nevymizí, ale můžeme se ho snažit vlastní vůlí potlačovat.
Naše sebehodnocení totiž nemusí být vždy negativní. Na každém kroku se setkávám s větami: "Mám tlustá stehna. Mám malá prsa. Mám akné. Mám ošklivé zuby." Lidé často vyzdvihují to, co se jim na nich samotných nelíbí. Jistě, v dnešním světě existuje nekonečné množství možností, jak své nedostatky skrývat nebo dokonce odstranit. Jenže ne každý má tisíce na nové zuby nebo plastiku prsou. A ani v tomto případě neřešíme problém mentální, nýbrž jen fyzický.

U vody, kde rybáři postrádají opalovací krém

5. července 2017 v 10:23 | Denia |  Fotografie
Léto je v plném proudu a přesto v sobě nosím takový zvláštní pocit. Kdykoli přes rok vzpomínám na červenec nebo srpen, vybavují se mi jen dny plné vedra, vody a vína. Ty studené dny divokého větru odsouvám někam pryč a vidím jen tuhle nádhernou prázdninovou idylku.

Právě v těchto dnech zvláštního počasí se zavírám do svého vlastního světa a realita je neskutečně vzdálená. Ačkoli by se zdálo, že takové dny pro mě nenesou žádný význam, mé pravé JÁ vyplouvá na povrch a já jsem nesmírně zklamaná, protože ve svých devatenácti stále podléhám naivním představám, které jak dobře vím, nemají reálný základ. Proto nesnesu ani jeden den dlouhého dumání a rozptyluju se činnostmi, které mi pomáhají zapomenout na všechny ty vykreslené zámečky. Někdy si tak říkám, že mé představy nesou stesk z minulých životů, neboť nevím, jak jinak bych k nim přišla.

Od konce září nastupuju na VFU v Brně a jsem šťastná, že mě na obor Bezpečnost a kvalita potravin přijali. Dobře si uvědomuju, že mě teď čeká nová kapitola života, nejen z hlediska výšky, ale taky určitého osamostatnění. Nebudu lhát, že mám trochu strach, ale zároveň se i těším.

Velkým a zároveň produktivním dnem se stal 19.červen, kdy jsme s mojí čtyřletou spřízněnou duší po opravdu hodně hodně dlouhé době (a to nekecám, myslím, že to byly 3 roky?) vyrazily v parném dni na fotomisi. Zpočátku se nezdálo, jak úžasné fotky toho dne vzniknou, protože horko bylo fakt k padnutí a prostě jsme jen tak seděly u vody a byly rády, že žijem :D, ale nakonec.. no, posuďte sami



Instastories vs Realita

26. června 2017 v 10:53 | Denia |  Myšlenka a názor
Kdo by neznal funkci přidávání příběhů na Instagram? Fotky, videa, boomerang či živé vysílaní je pro některé uživatele součástí každého dne. Statusy na facebooku utichly a nahradily jej stovky nových příběhů s popisky. Ačkoli messenger zůstává chatovacím pojítkem, hodně z nás si oblíbilo posílání zpráv přes direkt právě na Instagramu. Ale o tom dneska nechci mluvit.

K tomuto článku mě přivedla Džejní, když mi v komentářích napsala, jak se člověk cítí, když zrovna musí být doma, učit se nebo zkrátka kamarádi nemají čas. Myslím, že s tímhle problémem se setkal každý z nás. "Díky" Instagramu však často můžeme nabývat pocitu, že náš život je nezajímavý. Vždyť přece všichni ostatní zrovna slaví, výletují nebo válí špeka na Francouzské riviéře. A my? Jsme zavření doma, protože počasí stojí za houby. Jediné, co můžeme postnout, je jídlo, které sice vypadá na oko delikátně, ale už nikdo se nedozví, že se nedá jíst.



Brzká rána

17. června 2017 v 15:13 | Denia |  Na jazyku
S údivem zjišťuju, že už to je měsíc, co jsem odmaturovala.
Na Experimentální biologii mě vzali, a stejnak jsem ten nevděčný neřád, co by chtěl raděj do Brna a zkusit si život na vlastní pěst. Smiřuju se s tím, že veterinář ze mě prostě nebude a to Brno se vzdaluje rychleji než dvouhodinová cesta po dálnici. Uvidíme.
Ačkoli všude slýchávám, jak si život řídíme sami, stále cítím vibrace osudu a fakt, že některé věci prostě ovlivnit nejde, proto se snažím brát všechno takové, jaké to je a život je hned krásnější nebo snad snesitelnější.

Léto mě už pohltilo do svých spárů, třebaže ještě stále nemáme napuštěný bazén a broskvová sezóna je v nedohlednu. Už jsem třikrát vyjela k vodě, stihla se opálit a ani jednou vykoupat. Zahájila jsem sezonu snídaní venku a dlouhé ponocování u láhve vína a karet, s dekou a svítilnou v mobilu, jelikož nám venku schází světlo.

Pořád moc nevím, co s tak obrovským množstvím času budu celé prázdniny dělat. Plány přicházejí většinou ze dne na den, a já nějak cítím, že je postupně vyčerpávám a měla bych se začít snažit sama, ačkoli ta spontánnost je fantastická.

Při úterní velkolepé ukázce vycházejícího slunce z okna auta jsem si uvědomila, jak kouzelná ta rána jsou a zároveň, jaké kouzlo mají dálnice v tak brzkou denní dobu. Uvědomila jsem si, že na cestách jsem často nacházela příběhy a uchovala jsem si ten obrázek do skrytu duše, abych si jej mohla ještě několikrát vybavit. O půl čtvrté ráno nevstávám často, možná proto tuhle dobu vidím jako mysteriózní, byť pracující člověk by ji možná navždy zrušil.
Přesto mi tahle chladná rána připomínají začátky plné nadějí, neboť každý den může přinést něco neočekávaného.
Řekla jsem si, že zkusím zase něco napsat. A díky takovému ránu jsem přesvědčená, že do toho dám všechno kouzelné, spontánní i nostalgické.

Dneska je jeden z těch typických dnů, kdy bych zalezla do postele, pustila si Harryho Pottera a ládovala se, možná bych pak usnula a ožila až večer na pár kol Autobusu(karet), čekala bych na slunce a nestihla využít čas, který se mi naskýtá. Možná ale právě tyhle dny si zasluhují odpočinek do dalších dní. Doufám, že si užíváte červen!


Maličkostmi k velkým věcem

21. května 2017 v 10:33 | Denia |  Na jazyku
Na pár chvilek jsem přestala přemýšlet a užívala si chvil takových, jaké jsou ve skutečnosti. Bez myšlenek na minulost nebo na další den. Nejenže jsem se cítila v těch chvílích opravdu bezstarostně, ale cítila jsem se šťastná. Obklopila jsem se lidmi, které miluji a oni obklopili na oplátku mě. Uvědomila jsem si, že ty chvíle jsou v životě opravdu důležité. Nejen to trávit čas s upřímnými lidmi, ale vnímat zázrak daného okamžiku. A nejde to pořád, ale když už se to podaří, stojí to za to.

Maturitu jsem zvládla, a to dobré se vrátilo.
Toho stresu bylo tolik, a o slzách ani nemluvím. Bála jsem se, že opět selžu jak tomu bylo u přijímaček na gympl, v autoškole. Že to bude pokračováním zlého, co se mi v posledním roce a půl přihodilo. Na své optimistické straně jsem si řekla, že pokud to zvládnu, prolomím tu hranici neúspěchu a budu moci říct sama sobě, až se mi zase něco nepovede, že je to vyvážená miska vah a já nejsem jenom dole.

Vlastně jsem si tahala samé dobré otázky, ale možná to byla jen odměna za mé úsilí a docela vytrvalé učení během posledních měsíců. Světe, div se, pokud se nepletu, možná to bude i vyznamenání na maturitním vysvědčení!
Teď mám fůru volného času, ale zatím jsme se stihli jen opít a vyspat se. Ještě mě čekají přijímačky na VŠ, a bylo by fajn aspoň jedny zvádnout úspěšně, protože nechci tam, kam mě už přijali. Nemám velké plány, abych si je nezakřikla a
ty hlavní se mi už splnily.
Těším se, až s Jonášem prolezem všechny kouty vesnice, až nasednu na kolo a někam vyrazím. Těším se na slíbený gyros se ségrou, slunce na tváři a v duši ten spokojený pocit, doufám, setrvá po celé dlouhé prázdniny. A taky se těším na to Chardonnay a milion věcí, které se zdají být maličkostmi.
Díky všem, kteří mi drželi palce!


Kam dál