Na jihu Moravy

6. srpna 2017 v 16:17 | Denia |  Fotografie
Když jsem poprvé dopodrobna ve třech dnech projížděla a procházela kraj zalitý sluncem, lemovaný vinicemi, opatřen nádhernými památkami, jsem si jistá, že jsem se do této země zamilovala.
Před odjezdem jsem se strachovala, že všechno to krásné, co jsem dosud viděla jen ve filmech, bude po příjezdu lehkým zklamáním. Ale bylo to ještě krásnější, než jsem si představovala.
Jižní Morava bude pravděpodobně mou dovolenkou i v budoucích letech, zřejmě láskou na celý život.

Jistě to všichni znáte, když navštěvujete nová místa plní očekávání. Když jsme s našima v předchozích letech zdolávali vrcholky hor - Šumavu, Krkonoše, Jizerské hory nebo České Švýcarsko, snad u všech jsem byla nadmíru spokojená. Jenže tentokrát to bylo něco docela jiného. Euforie, a pocity, které ani nedokážu popsat mě letos provázely ještě s větším důrazem než obvykle. Češi se neustále honí do ciziny, a přitom ani netuší, jaké krásy skýtá naše země.

Nakonec jsme zůstali jen tři dny, ale vrátila bych se hned.
Ubytovaní jsme byli v krásném hotelu Maroli v Mikulově, snad jen neskutečné vedro na pokoji bylo přičinou našeho o den dřívějšího odjezdu. Samotné centrum města bylo odsud vzdáleno 10 minut, tudíž jen 1,2 km od zámku Mikulov. Samozřejmě jsem s sebou všude tahala foťák a pokusím se vám tu nádheru přiblížit alespoň pomocí fotek, když už nebudu moct vystihnout tu nádhernou a ničím nenahraditelnou atmosféru a vůni vinných sklípků.

 

Komplexy

23. července 2017 v 15:02 | Denia |  Myšlenka a názor
Máme je všichni, přinejmenším každý alespoň pocítil jejich náznak, než se jich zbavil. Na jednu stranu za ně mohou naše iluze o všem dokonalém, na druhou stranu můžeme vinit společnost, jelikož právě ona mnohdy viní nás. Dříve byly veřejně komplexy přisuzovány spíše osobám něžného pohlaví, ale vzhledem k moderní době se čím dál častěji začíná mluvit i o těch mužských.
Kdesi jsem četla, že komplexem méněcennosti neboli komplexem insuficience trpí až třetina lidí. Z velké části půjde zřejmě o osoby, které se neumějí až tak prosadit a cítí se utlačováni kolektivem, či jen malou skupinkou lidí, možná i jedním člověkem. Tento problém asi nikdy tak zcela nevymizí, ale můžeme se ho snažit vlastní vůlí potlačovat.
Naše sebehodnocení totiž nemusí být vždy negativní. Na každém kroku se setkávám s větami: "Mám tlustá stehna. Mám malá prsa. Mám akné. Mám ošklivé zuby." Lidé často vyzdvihují to, co se jim na nich samotných nelíbí. Jistě, v dnešním světě existuje nekonečné množství možností, jak své nedostatky skrývat nebo dokonce odstranit. Jenže ne každý má tisíce na nové zuby nebo plastiku prsou. A ani v tomto případě neřešíme problém mentální, nýbrž jen fyzický.

U vody, kde rybáři postrádají opalovací krém

5. července 2017 v 10:23 | Denia |  Fotografie
Léto je v plném proudu a přesto v sobě nosím takový zvláštní pocit. Kdykoli přes rok vzpomínám na červenec nebo srpen, vybavují se mi jen dny plné vedra, vody a vína. Ty studené dny divokého větru odsouvám někam pryč a vidím jen tuhle nádhernou prázdninovou idylku.

Právě v těchto dnech zvláštního počasí se zavírám do svého vlastního světa a realita je neskutečně vzdálená. Ačkoli by se zdálo, že takové dny pro mě nenesou žádný význam, mé pravé JÁ vyplouvá na povrch a já jsem nesmírně zklamaná, protože ve svých devatenácti stále podléhám naivním představám, které jak dobře vím, nemají reálný základ. Proto nesnesu ani jeden den dlouhého dumání a rozptyluju se činnostmi, které mi pomáhají zapomenout na všechny ty vykreslené zámečky. Někdy si tak říkám, že mé představy nesou stesk z minulých životů, neboť nevím, jak jinak bych k nim přišla.

Od konce září nastupuju na VFU v Brně a jsem šťastná, že mě na obor Bezpečnost a kvalita potravin přijali. Dobře si uvědomuju, že mě teď čeká nová kapitola života, nejen z hlediska výšky, ale taky určitého osamostatnění. Nebudu lhát, že mám trochu strach, ale zároveň se i těším.

Velkým a zároveň produktivním dnem se stal 19.červen, kdy jsme s mojí čtyřletou spřízněnou duší po opravdu hodně hodně dlouhé době (a to nekecám, myslím, že to byly 3 roky?) vyrazily v parném dni na fotomisi. Zpočátku se nezdálo, jak úžasné fotky toho dne vzniknou, protože horko bylo fakt k padnutí a prostě jsme jen tak seděly u vody a byly rády, že žijem :D, ale nakonec.. no, posuďte sami


 


Instastories vs Realita

26. června 2017 v 10:53 | Denia |  Myšlenka a názor
Kdo by neznal funkci přidávání příběhů na Instagram? Fotky, videa, boomerang či živé vysílaní je pro některé uživatele součástí každého dne. Statusy na facebooku utichly a nahradily jej stovky nových příběhů s popisky. Ačkoli messenger zůstává chatovacím pojítkem, hodně z nás si oblíbilo posílání zpráv přes direkt právě na Instagramu. Ale o tom dneska nechci mluvit.

K tomuto článku mě přivedla Džejní, když mi v komentářích napsala, jak se člověk cítí, když zrovna musí být doma, učit se nebo zkrátka kamarádi nemají čas. Myslím, že s tímhle problémem se setkal každý z nás. "Díky" Instagramu však často můžeme nabývat pocitu, že náš život je nezajímavý. Vždyť přece všichni ostatní zrovna slaví, výletují nebo válí špeka na Francouzské riviéře. A my? Jsme zavření doma, protože počasí stojí za houby. Jediné, co můžeme postnout, je jídlo, které sice vypadá na oko delikátně, ale už nikdo se nedozví, že se nedá jíst.



Brzká rána

17. června 2017 v 15:13 | Denia |  Na jazyku
S údivem zjišťuju, že už to je měsíc, co jsem odmaturovala.
Na Experimentální biologii mě vzali, a stejnak jsem ten nevděčný neřád, co by chtěl raděj do Brna a zkusit si život na vlastní pěst. Smiřuju se s tím, že veterinář ze mě prostě nebude a to Brno se vzdaluje rychleji než dvouhodinová cesta po dálnici. Uvidíme.
Ačkoli všude slýchávám, jak si život řídíme sami, stále cítím vibrace osudu a fakt, že některé věci prostě ovlivnit nejde, proto se snažím brát všechno takové, jaké to je a život je hned krásnější nebo snad snesitelnější.

Léto mě už pohltilo do svých spárů, třebaže ještě stále nemáme napuštěný bazén a broskvová sezóna je v nedohlednu. Už jsem třikrát vyjela k vodě, stihla se opálit a ani jednou vykoupat. Zahájila jsem sezonu snídaní venku a dlouhé ponocování u láhve vína a karet, s dekou a svítilnou v mobilu, jelikož nám venku schází světlo.

Pořád moc nevím, co s tak obrovským množstvím času budu celé prázdniny dělat. Plány přicházejí většinou ze dne na den, a já nějak cítím, že je postupně vyčerpávám a měla bych se začít snažit sama, ačkoli ta spontánnost je fantastická.

Při úterní velkolepé ukázce vycházejícího slunce z okna auta jsem si uvědomila, jak kouzelná ta rána jsou a zároveň, jaké kouzlo mají dálnice v tak brzkou denní dobu. Uvědomila jsem si, že na cestách jsem často nacházela příběhy a uchovala jsem si ten obrázek do skrytu duše, abych si jej mohla ještě několikrát vybavit. O půl čtvrté ráno nevstávám často, možná proto tuhle dobu vidím jako mysteriózní, byť pracující člověk by ji možná navždy zrušil.
Přesto mi tahle chladná rána připomínají začátky plné nadějí, neboť každý den může přinést něco neočekávaného.
Řekla jsem si, že zkusím zase něco napsat. A díky takovému ránu jsem přesvědčená, že do toho dám všechno kouzelné, spontánní i nostalgické.

Dneska je jeden z těch typických dnů, kdy bych zalezla do postele, pustila si Harryho Pottera a ládovala se, možná bych pak usnula a ožila až večer na pár kol Autobusu(karet), čekala bych na slunce a nestihla využít čas, který se mi naskýtá. Možná ale právě tyhle dny si zasluhují odpočinek do dalších dní. Doufám, že si užíváte červen!


Maličkostmi k velkým věcem

21. května 2017 v 10:33 | Denia |  Na jazyku
Na pár chvilek jsem přestala přemýšlet a užívala si chvil takových, jaké jsou ve skutečnosti. Bez myšlenek na minulost nebo na další den. Nejenže jsem se cítila v těch chvílích opravdu bezstarostně, ale cítila jsem se šťastná. Obklopila jsem se lidmi, které miluji a oni obklopili na oplátku mě. Uvědomila jsem si, že ty chvíle jsou v životě opravdu důležité. Nejen to trávit čas s upřímnými lidmi, ale vnímat zázrak daného okamžiku. A nejde to pořád, ale když už se to podaří, stojí to za to.

Maturitu jsem zvládla, a to dobré se vrátilo.
Toho stresu bylo tolik, a o slzách ani nemluvím. Bála jsem se, že opět selžu jak tomu bylo u přijímaček na gympl, v autoškole. Že to bude pokračováním zlého, co se mi v posledním roce a půl přihodilo. Na své optimistické straně jsem si řekla, že pokud to zvládnu, prolomím tu hranici neúspěchu a budu moci říct sama sobě, až se mi zase něco nepovede, že je to vyvážená miska vah a já nejsem jenom dole.

Vlastně jsem si tahala samé dobré otázky, ale možná to byla jen odměna za mé úsilí a docela vytrvalé učení během posledních měsíců. Světe, div se, pokud se nepletu, možná to bude i vyznamenání na maturitním vysvědčení!
Teď mám fůru volného času, ale zatím jsme se stihli jen opít a vyspat se. Ještě mě čekají přijímačky na VŠ, a bylo by fajn aspoň jedny zvádnout úspěšně, protože nechci tam, kam mě už přijali. Nemám velké plány, abych si je nezakřikla a
ty hlavní se mi už splnily.
Těším se, až s Jonášem prolezem všechny kouty vesnice, až nasednu na kolo a někam vyrazím. Těším se na slíbený gyros se ségrou, slunce na tváři a v duši ten spokojený pocit, doufám, setrvá po celé dlouhé prázdniny. A taky se těším na to Chardonnay a milion věcí, které se zdají být maličkostmi.
Díky všem, kteří mi drželi palce!


Každá vteřina života

8. května 2017 v 10:26 | Denia |  Myšlenka a názor
V posledních několika bádaní a rozmýšlení se nad tajemnostmi lidského života, které uskutečňuji buď ve svých osamělých chvilkách, nebo ve společnosti kamarádek(y), jsem se posunula zase o něco výš. Nebo mám aspoň ten pocit.
A víte, občas jako každé holce, mně je v té samotě taky smutno. Jenže když se někdo objeví, spolu s ním vidím ta negativa. Mám strach, že má svoboda zmizí a budu muset všechno přizpůsobit jemu. Bylo mi řečeno, že jsem paranoidní. Že je blbost někoho nepustit do okolí mého bydliště. Že to tak dělají jen psi. A ne že by nějak zvlášť šlo o místo poblíž mého bydliště. Já jednoduše nechci k sobě nikoho poutat. A nechci se pro nikoho měnit.

Není tomu tak dávno, kdy jsem se neustále k někomu poutala já sama. Nevěřila jsem ve svůj vlastní život a dny, které jsem trávila sama, mi působily přítěž. Ne že bych se neměla ráda, jen jsem nedokázala využít čas sama se sebou. Ač jsem šla, kam jsem šla, neuměla jsem si užívat sama. Neuměla jsem se radovat. Neustále jsem se těšila domů, nebo na další den, až ho znova uvidím. Jenže takový vztah není o vzlétání, ale o těžké kleci.

Dlouho jsem nedokázala pochopit, co mi tím ostatní chtějí říct. Ztrácela jsem smysl pro humor (ne že bych nějaký měla, ale někteří zřejmě měli ten dojem), měnila jsem plány, kašlala jsem na lidi, kteří mě mají rádi. Jen a jen pro jednoho člověka. Ztrácí se tedy nalezením nové lásky, všechna ta stará? A ztrácí se i láska k nám samotným?
A proč se někteří lidé vzdávají svých snů, když padnou do vztahu? Proč se izolují od společnosti, a proč už je netěší věci, které dřív dělali sami?

Myslím, že tou chvilkou pro sebe, by měla být každá vteřina našeho života. A nemyslím to sobecky.
Ale pokud už něco pro druhé děláme, měli bychom cítit uvnitř sebe, že nám to přináší nějaký pocit, a že do toho dáváme kus sebe. Ale nezaprodáváme se.


Na rovných cestách křivý stíny

22. dubna 2017 v 14:48 | Denia |  Na jazyku
Sotva jsme oslavili svátky jara, začalo sněžit a já tu navrácenou zimu nějak nedokážu přijmout. Chuť do života se vytratila stejně rychle jako přišla, a třebaže to je teprve týden, chybí mi vůně medvědího česneku z našich probouzejících se lesů. Chybí mi psaní, ale už minimálně po třetí přepisuju článek, který ani tak nedává smysl. A ten smysl postrádám i v jiných odvětvích zasněžených stromů.
Chvilkama si připadám sama, ale po té samotě strašně toužím, stejně jako po klidu. Ale i ten mě omrzel, a tak bloudím někde v meziprázdnu a poslouchám Kluse. Tak nějak se snažím najít v jeho písničkách to, co jsem zažívala před třemi lety. Tu sladkou naivitu, a naprostou ignoranci k realitě. Jenže v našich hlavách se toho tolik změnilo, že možná můžem být rádi, že už je to období plné vnitřních válek za námi. Všichni jsme tenkrát chtěli dospět a najednou zjišťujem, že to vlastně není bůhvíco.

Maturitní slohovka nebyla žádný med. Ačkoli jsem si na facebookových stránkách iDNES přečetla nepřeberné množství komentářů, jak primitivní jsme to letos měli, stres je obrovský nepřítel. Tak polovina chytrolínů by možná neprošla ani po gramatické stránce. Hah.
Škola teď není na denním pořádku. Když se mi chce, jdu. Když ne, zůstávám doma. Stejně jako předchozí tři roky, matiku jsme dali na trojku a to jsme se ani neučili.

Než jsem tenhle článek dopsala, sníh roztál a trochu se oteplilo. S náladama je to jako na houpačce, a zjistila jsem, že v některých dnech nepomůže nicnedělání, ale ani touha stihnout všechno. Jsou zkrátka prázdné a prázdnými zůstanou.

A tenhle recept na opravdu delikátní a zdravé lívance jsem našla tady . To jsem se tak jednu ospalou sobotu vzbudila něco kolem půl osmé a rozhodla se zkrásnit ten dešťový den chutnou sníďou. Nugetu jsem sice vynechala, nahoře je obyčejný jogurt za 9,-Kč, a třikrát dražší jahody. Ale stálo to za to!


Padesát odstínů růžové

26. března 2017 v 10:43 | Denia |  Když věci dělají radost
Venku to zatím na velké focení nevypadá, ono to jaro začíná strašně pomaloučku a pak strašně rychle uteče a obávám se, že letos tohle období prošvihnu, ale nedá se nic dělat.
Moje vnitřní boje ustaly a dokonce jsem za ten rok zapomněla na zlost. I když lidi mě se*ou pořád, někteří míň, někdy víc.
Březen bych rozhodně označila měsícem nákupů a nových věciček. Mám pocit, že to bylo nedávno, co jsem vám psala o svých "druhých Vánocích" a ono jsou tady další, ale tentokrát poslední na delší dobu, páč moje peněženka rezignuje a nechce mi dát už ani na rohlík. Dobře, tohle berte s nadsázkou.
Paradoxně zjišťuju, že většina z nich je laděná do růžové.


Domácí smoothie a krokem k pohybu

18. března 2017 v 14:35 | Denia |  Na jazyku
Už několik dnů, vlastně už to budou týdny, co se marně snažím psát svoje staré typy článků, ale na mysl mi přichází akorát tasemnice. Nevím, jestli to zcela ovlivňuje toto předmaturitní období, kdy múza se kdesi hluboko ukrývá. Už ani ty fotky nemají hlubší smysl a všechno je moc povrchové a jaksi neprožitkové. Už nepomáhá ani víno, které značně omezuju, aby se mi nechtělo spát, naopak zvyšuju dávky mé staré závislácké coca-coly, popřípadě kafe.
Už to bude tak, že se učím víc než za celý svůj život. Dobře si uvědomuju, že bude hůř, ale my všichni jsme tak trochu víc vystresovaní a věnujem tomu docela dost času. Aspoň to všichni říkaj, a zřejmě to i bude pravda.

Mamka mi koupila hyacint a já to jaro zas cítím ve vzduchu, i v kostech, někdy mi přijde, že to minulé bylo teprv nedávno, a přitom se vnitřně cítím úplně jinak. A z vnějšku taky. Ostříhala jsem si vlasy a nechávám je růst do dvou délek. Těch radostí a změn je kapánek víc a většinou se jedná o hmatatelné věci, takže o lásce ani slovo, páč se cítím zklamaná. Hodně kritizuju a vím, co nechci, což je jako vybírat si zmrzlinu, když vaše oblíbená zrovna chybí, v tom případě už není nic tak ideální.

A přestože mi to psaní neleze z hlavy ani z prstů, snažím se stres kompenzovat pohybem. A nebojte, běhat jsem nezačala, vždyť mi to loni vydrželo snad jeden měsíc. Ale zvýšila jsem počet procházek za týden a trasy prodloužila na vyšší kopce. Je to fajn, jdu rychle, někdy si s Jonáškem kousek zaběhnem, doma si udělám pár dřepů, sklapovaček, plank a volně, ale vytrvale si zatancuju (jen když se nikdo nedívá a jsem v pokoji sama).

A nezačala jsem s žádnou dietou, ale sem tam si udělám domácí smoothie. Protože nemáme žádný extraktor, je s tím trošku více práce. Ovoce se musí oloupat, posekat, nastrouhat a teprve potom ho dávám do úzkého litrového hrnce a rozmixuju mixérem. Nakonec poředím s vodou - méně (kašičku v podobě přesnídávky si dávám s piškotky) nebo více (piju jako džus). A potom už ani tu čokoládu nepotřebuju.


Kam dál